Převzato z http://www.mujweb.cz/kultura/cici/recko/ref08.htm


Architektura řeckých chrámů

Posvátná místa

Ve starověkém Řecku byli bozi uctíváni na posvátných místech (temenos).Ta k tomu účelu byla vyčleněna z obecného užívání a přenechána a zasvěcena božstvu, k jehož poctě tam byl postaven oltář. V předřecké době byl posvátným místem vrchol hory nebo vnitřek jeskyně. V jeskyních byly ctěni především věštní bozi. Na vrcholech hor byli bozi ctěni pod širým nebem. Jen zcela výjimečně jsou už v pozdní fázi mínójské kultury na Krétě v první polovině 2.tisíciletí př.Kr. první náznaky samostatných primitivních chrámků.
Místo, na kterém byl uctíván bůh bylo posvátné a nedotknutelné, každý, kdo tam vstupoval musel být rituálně čistý. Často tam směl vstoupit jen kněz. V posvátném háji se nesměly kácet stromy, stejně nedotknutelné byly i hroby. Za normálních poměrů se posvátná místa respektovala i ve válkách, kdy chrámy byly ušetřeny, i když celé město bylo zničeno. Naopak Peršané po bitvě u Thermopyl zničili celé Athény i s posvátným okrskem Akropole.
Posvátnost místa přecházela na chrámy, které se na něm později stavěly. Skutečné chrámy se objevují až v 7.stol. Homér se zmiňuje jen o jediné samostatné svatyni, která nebyla součástí paláce (chrám Apollóna zvaného Samintheus, jehož knězem byl Chrýsés, otec krásné Chrýseovny, která byla odvedena do řeckého tábora před Trójou a kterou pak na rozkaz Apollonův musel Agamemnón vrátit otci.....).
Významnější chrámy, kromě prvních náznaků primitivních chrámků, nenacházíme ani v starší mínojské a mykénské době, ani na Krétě ani v Mykénách ani v Pylu. V posvátných okrscích i na nádvořích paláců byli bozi ctěni asi jen pod širým nebem.
Chrámy vznikaly souběžně se vznikem řeckých městských států v 7.století jako centra místních kultů chránících celou obec [1].

Chrámy

Řecké chrámy byly obvykle umístěny na posvátném území (temenos, peribolos), které mohlo být i mimo původního hradiště (akropole). Často ale byly umístěny na akropoli a na jiných místech, kde průčelí nebo celý chrám byl dobře viditelný.
Chrám byl zasvěcen nejčastěji jednomu bohu, ale nebylo výjimkou i zasvěcení více bohů (Erechteion - různým božstvům) [2]. Chrám byl původně chápán jako obydlí boha a jeho dům byl proto odvozen z domu lidského (naos =bydlím). Řekové si své bohy představovali v lidské podobě. V tomto (lidském tvaru) antropomorfním pojetí je zobrazovali a socha boha byla umístěna na nejdůležitějším místě chrámu (mramor, slonovina, zlato) [3].
Hlavní částí chrámu byla vnitřní cela (naos = loď) se sochou příslušného boha. Náboženské obřady se uvnitř odehrávaly jen z malé části. Do této části chrámu směli většinou jen kněží. Před chrámem se konaly hlavně oběti zvířat, obilí, oleje nebo vína. Tam byl také shromážděn lid, který se obřadů účastnil. Před chrámem proto muselo být dostatečně velké prostranství. Kromě nekrvavé oběti uvnitř chrámu se tedy konaly zápalné oběti před chrámem, k nimž sloužil jednoduchý kamenný stolec. Později byly venkovní oltáře architektonicky upravovány až se nakonec osamostatnily a staly se samostatnou monumentální stavbou - oltář v Pergamu.
K chrámu někdy ještě patřily příbytky kněží nebo kněžek, často původní posvátný háj, někdy obecní pokladnice (thesauros) v podobě malého chrámku nebo více pokladnic jednotlivých obcí celého spolku měst (v Olympii 12) a další budovy. Celé chrámové území bylo ohrazeno zdí (peribolos) a tvořilo posvátný okrsek (temenos, altis nebo přeneseně peribolos).
Chrámy měly často podélnou osu ve směru východ - západ, se vchodem na kratší straně, většinou na východ [4]. Vidman tvrdí, že orientace chrámů byla různá podle toho, jak poloha vyhovovala hlavnímu svátku příslušného božstva. Podle něho nelze mluvit o orientaci směrem k východu. Kritériem mohlo být i to, aby při výročním svátku vnikalo do chrámu otevřenými dveřmi co nejvíce světla. Při této příležitosti (1x, 2x do roka) byl chrám přístupný i pro laiky, někde jen pro muže někde jen pro ženy. Do jiných ale nesměl vstoupit ani při této příležitosti nikdo jiný než kněz. Vitruvius doporučoval, aby oltář byl směřován k východu, pokud to dovolí poloha chrámu.

Typy chrámů podle rozvržení sloupů

Nejjednodušší formou chrámu byla čtverhranná svatyně s jedním vchodem, před nímž pak prodloužením bočních stěn byla postavena chrámová předsíň uprostřed podepřená sloupy. Sloupy se postupně začaly stavět i vzadu, kde chránily menší zadní prostor (opisthodomos). Brzy obklopily celý chrám a byla jimi někdy členěna i chrámová loď [5].
Jednotlivé typy chrámů se rozlišují podle toho, kolik sloupů stálo v průčelí nebo jestli chrám obepínala jedna nebo dvě řady sloupů.
S postupným vývojem řeckého domu přišlo mykénské megaron (obydlí s krytým vchodem, předsíní se sloupy a s příkrou střechou) o své určující postavení. Stalo se ale výchozím typem antického řeckého chrámu [6]. Megaron bylo původně centrálním prostorem mykénského paláce. Představu o něm nám poskytuje votivní dar z terakoty z 8. Stol.př.Kr.. - strmá sedlová střecha nad cellou, jejíž boční zdi předstupují (anty), a tvoří jednostranně otevřenou předsíň - pronaos. Tento základní tvar, antový chrám, mají pokladnice z archaického období a také malé chrámy z pozdější doby, které jsou už doplněné dvěma sloupy mezi antami [7].
Nejjednodušší typ chrámu byl megaron v téměř původní podobě. Tvořila ho jen cella (naos) s otevřenou předsíní (pronaos), vymezenou ze stran zdmi a mezi jejich konci (antami) obyčejně dvojicí sloupů - chrám in antis [8].
Tento typ chrámu měl ještě někdy zadní vstup se stejnou předsíní (později latinsky in antis posticum).
Později se předsíň otevřela i do stran, takže z ní vznikl portikus s nejméně čtyřmi sloupy v průčelí - prostylos.
Měl-li stejnou sloupovou předsíň i vzadu (na svém posticu - záchrámí), byl to typ - amfiprostylos. Všechny tyto typy byly malé chrámy.
Větší chrám, nepotřeboval větší cellu, ale více místa v krytých předsíních. Tak vznikl nejrozšířenější typ chrámu - peripteros, který měl sloupový ochoz (pteroma) kolem dokola po celém obvodu celly. Ta měla většinou přední i zadní předsíň, podepřenou vždy dvojicí sloupů, takže vlastně šlo o půdorys typu in antis posticum, obklopený ze všech stran sloupovým ochozem. V kratším průčelí pak muselo být nejméně 6 sloupů s 5 mezerami (mezisloupími, interkolumnii), na bocích 11 sloupů. Větší chrámy měly v kratším průčelí sloupů 8, jejich cella byla širší a byla rozdělena dvěma podélnými řadami sloupů na tři lodě. Střední loď byla většinou širší a někdy byla shora otevřená velkým osvětlovacím otvorem, takže to byl vlastně malý vnitřní dvůr lemovaný sloupovým ochozem (otvor ve střeše- hypaitros - hypetrální, podnebeský chrám- cella je pod volným nebem), který měl v předchrámí i záchrámí 10 sloupů. Postranní lodě nebo ochozy byly někdy nižší a nesly galerii, vymezenou řadou menších sloupů v patře nad dolními.
Několik větších chrámů má vnější ochoz dvojitý, takže kolem celly jsou dvě řady sloupů, vepředu a vzadu dokonce většinou tři - dipteros. Tento typ chrámu musel mít v kratším průčelí nejméně 8 sloupů, někdy jich bylo 12 méně často 10.
V pozdní době neměly některé chrámy vnitřní řadu sloupů v ochozu, ale jeho šířka odpovídá dvěma mezisloupím vnější řady - zvenčí vypadá jako dipteros - pseudodipteros. (průčelí i záchrámí - 8 sloupů, strany 15.) Výjimečně se vyskytuje také chrám, který má po obvodě místo sloupů plnou stěnu, na níž je sloupoví jen naznačeno řadou polosloupů - pseudoperipteros, pseudoprostylos.
Výjimečný je i kruhový chrám s cellou a sloupovým ochozem - tholos, nebo jen kruh sloupů bez obezděné celly uprostřed - monopteros.
Vedle mnoha chrámů klasických typů se výjimečně stavěly i chrámy odlišného tvaru a často i určení. Mezi ně patří například mysteriální chrámy, které byly tvořeny čtvercovým sálem s úzkým hledištěm po obvodu, kde se pro kruh zasvěcených předváděla mysteria (náboženské hry a tance). Výjimečný je i Erechtheion na athénské Akropoli a to zejména pro nesouměrné dispozice, postranní portikus a přistavěnou drobnou síň.
Vývoj od tradičního megara k dipteru je nesporný. Musel ale proběhnout ve velmi raných dobách na stavbách ze dřeva a hlíny, které se nezachovaly, protože všechny základní typy se vyskytují souběžně vedle sebe již od velmi starých kamenných chrámů [9].

Půdorysy jednotlivých typů chrámů

Typy podle šířky mezisloupí

Podle šířky mezisloupí se rozlišuje pět forem chrámů: pyknostylos, s hustě stavěnými sloupy (do mezisloupí se vejde 1 1/2 průměru sloupu), systylos se sloupy dále od sebe (2),, diastylos (3), araistylos, eustylos (2 1/4) - podle Vitruvia správné rozdělení meziprostor [10].

Části chrámu

Chrám stál na kamenné podezdívce, která tvořila rovnou plochu, z níž vyrůstaly zdi a sloupy. Tato podlaha byla zvýšená nad okolní terén a po celém obvodu měla několik stupňů, původně schodišťových, u velkých chrámů mnohem větších, takže mezi ně byli ještě vloženy skutečné schodišťové stupně. Podle Vitruvia měly být stupně vždy v lichém počtu tak, aby -vstoupí-li na první pravou nohou, musí být pravou první i nahoře. Řekové rozlišovali podnož (krepis), její horní plochu (stylobat) a její vnitřní hmotu (stereobat).
Plná stěna byla hladká, jen dole měla nízkou patku, či sokl., nad ní většinou jednu řadu velkých kamenných desek (ortostatů) a pod stropem byla ukončena úzkou římsou.
Nejmenší chrámy měly půdorys 5m x 10m, největší jsou dlouhé okolo 110m a široké 50-55m. Výška sloupů je u nejmenších 3m, u největších přes 10m [11].
Prostor celly byl zastřešen ploše. Světlo do malých chrámů bylo přiváděno jen dveřmi, ve větších byl otvor ve stropě i v zastřešení (hypaitros) - hypetrální chrám. Socha byla někdy osvětlena díky hořícímu oleji, který byl v ploché nádrži umístěné v prohlubni v podlaze [12]. Kazetová pole na stropě vznikala u dřevěných staveb přímo jako prostor mezi křížícími se nosnými trámy. V dórské a iónské kamenné architektuře jsou kazety tvořeny systémem kamenných nosníků a prostory mezi nimi jsou vyplněny výplněmi, které jsou zdobeny plastickými, barevnými vlysy [13].
Chrám měl nízkou sedlovou střechu s trojúhelníkovými štíty na kratších stranách. V užším průčelí byl nad římsovou deskou trojúhelníkový štít (aetos), shora ukončený stejnou římsou a okapní simou. Prostor mezi oběma římsami (tympanon) byl vyplněn sochami, u menších chrámů jen reliéfem, jindy (Artemidin chrám v Magnesii) v něm mohlo být i okno. Ve všech rozích štítu byly akroterie ve tvaru vějířku listů (palmety) nebo figur lidí, zvířat, démonů. Na podélných stranách vyčnívaly z okapního žlabu chrliče vody ve tvaru lvích hlav.
V 6.stol.př.Kr. se chrámy stavěly ze dřeva a nepálených cihel. Dřevěná konstrukce byla doplňována nejdříve dřevěným prkenným deštěním, později tvarovkami z pálené hlíny (terakoty). Postupně se všechny významnější budovy stavěly z kamene (bílý mramor). Jeho výhodou bylo, že se z něj daly tesat a brousit jemné tvary, ale kanelování menšího sloupového dříku trvalo jednomu dělníkovi asi jeden rok. Na povrchu byla tenká vrstva štukové omítky a byl pestře malován [14].

Vitruvius popisuje detailně poměry všech částí chrámu i postupy při stavbě.(Deset knih o architektuře). Stavba měla podle něj postupovat takto: po dokončení základů, stylobatu, schodiště se usadí sloupové patky, umístí se prostřední sloupy v předchrámí (pronaos) a v záchrámí (posticus) a rohové sloupy, po postavení sloupových dříků se konstruují hlavice, po usazení hlavic se stanoví rozměry epistylu,...[15]

Vývoj prvků

U jednotlivých prvků řecké architektury lze sledovat jejich vývoj. Široce vyložený archaický echinus dórské hlavice se v klasickém období zužuje, robusní archaický sloup se stává štíhlejším a jeho dřívější značné rozšíření (entaze) ve spodní části přechází až téměř k rovnoběžnosti. Komplikovaná iónská patka maloasijského typu je zredukována na trojdílnou atickou patku. Původně protáhlý vnitřní prostor celly se v klasickém období zkracuje. Mění se i poměr počtu sloupů na užší a delší straně. Postupně se měnil poměr mezi plochou cely k ochozu. Původně byla cela menší a ochoz širší, postupně byl ochoz užší a cela větší [16].

Postupná změna poměru počtu sloupů na užší a širší straně


Archaické období

Klasické období

Helénistické období

Apollonův chrám v Thermu (okolo 620) 5/15 Diův chrám v Olympii (po 471) 6/13 Apollonův chrám v Didymě (okolo 300) 10/21 (délka = 2x šířka + 1)
Héřin chrám v Olympii (590) 6/16 Athénský Parthenon (449) 8/17 Stavby ze 4. stol. př. K. mají většinou půdorys ještě širší (Priene 6/16) 

Období

Dórský a iónský řád se vyvíjely v archaickém období u řeckých kmenů sídlících v různých oblastech. Jen korintská sloupová hlavice je z klasického období. Jako její tvůrce je uváděn Kallimachos. Od klasického období se jednotlivé stavební řády také mísí. V Propylejích athénské Akropole vedle sebe stojí dórské a iónské sloupy. Korintský řád se uplatňoval nejdřív jen uvnitř chrámu, poprvé kolem 420 v celle dórského Apollonova chrámu v Bassai, a to vedle iónských sloupů. Zvnějšku se poprvé uplatnil až v raně helénistické době (Athény).

Přehled

Geometrické období 1100-700

z architektury se zachovalo jen velmi málo

Archaické období 700-500

Klasické období 500-330

Přechodná doba - 30 let od počátku perských válek k uchopení moci Periklem v Athénách 459. Příkladem raně klasického chrámu je Diův chrám v Olympii (zač. po 471). Stavby vybudované po 449 v Athénách představují vrchol klasické řecké architektury.

Helénistické období 330-30

Zákon

Řecká společnost chápala obec jako společenství svobodných občanů a stát jako společenství svobodných obcí. Osobní svoboda souvisela nutně s dobrovolným, samozřejmým dodržováním stanovených zákonů a pravidel. Vzájemná neoddělitelnost svobody a zákona se projevuje i v antické řecké architektuře. Řekové vytvořili soustavu ustálených tvarů a vazeb mezi nimi, z níž potom mohli poskládat každou stavbu. Utváření všech staveb, i když se liší účelem, velikostí, tvarem, se řídí stejnými pravidly [18].

Nositelem absolutní krásy byl umělcovi typ. Umělec podřizoval své dílo typu, nesnažil se prosazovat sebe, jeho dílo mělo být větší než jeho osoba. Umělcova volnost byla typem velmi omezována. „Ale v tom právě je síla řeckého umění, že umělec netoužil po originálnosti, nýbrž po kráse, že dovedl ctít krásu, kterou sám nevytvořil.“ Ve stavbě řeckého chrámu je vidět jak každá složka má svůj význam tak, aby v celku tvořily dokonalé dílo. „Pěstování typu vedlo řecké umělce k jednoduchosti. Jednoduchost sama o sobě nebyla ctností, dokud pocházela z nedostatečné vlády nad materiálem, ale stala se ctností, když si umělci techniku dokonale podmanili [19].

Základem tvarové soustavy řecké architektury je sloup a břevno (kladí - klade se na sloupy). Sestava sloupů a kladí je architektonický řád. Z původní dřevěné konstrukce byly odvozeny dva hlavní způsoby tvarování sloupů a kladí - dva architektonické řády (podle ř.kmenů- dórský, iónský). Později přibyl korintský, který vychází z iónského a má jen jinak utvářenou sloupovou hlavici. Řád určuje nejen jednotlivé tvary a jejich sestavení, ale i poměry velikostí jednotlivých částí (proporce) [20]. Kompozice chrámů spočívá na symetrii (poměrovém souladu), jejíž pravidla musí stavitelé s největší bedlivostí dodržovat [21].

Řády

Dórský stavební řád je rozšířen na Peloponésu a na území Velkého Řecka (pevninské Řecko, kolonie na Sicílii a v Itálii). Vývoj dórského řádu se ustálil v 6.stol. př. Kr. a jeho další zdokonalení v 5.stol. se týkalo už jen detailů (rozdíly jen v proporcích a detailech). V oblasti východně od Egejského moře v Iónii se prosadil Iónský řád, méně přísný, více variací. Rozvíjel se hlavně v Malé Asii, ale neměl tak závaznou podobu jako dórský. Ve 4.stol se objevuje korintská hlavice složená z akantového listoví a drobných volut. Od iónského se liší někdy jen hlavicí. Pro listy se ustálil tvar listů bodláku paznehtníku - akantu. Bývají ve dvou řadách, zadní vystupují nahoru za předními. Na hlavici jsou ještě nárožní voluty, které vyrůstají jako úponky mezi listy a květem uprostřed každé strany plochého abaku. Hlavice je nejzdobnější, od počátku čtyřstranná, nejvíc se uplatnila až v architektuře římské. Římsa je někdy podepřena zubořezem, jindy hustě řazenými konzolami (hranolovité nebo bohatěji tvarované) [24]. Koncem 5.stol ji údajně navrhl Kallimachos a poprvé byla použita v cele Apollonova chrámu v Bassai, kolem 420, chrám Dia Olympského v Athénách, 131, Olympia, Filippeion 338 - iónský peripterální tholos , stěny rozčleněny 9 korintskými polosloupy.

Vitruvius tvrdil, že volba řádu pro chrám byla závislá na božstvu, kterému byl chrám zasvěcen (dórský- Marta, Herkula, Minervi, iónský - Junonu, korintský - Venuši, Flóra, nymfy), ale toto nebylo dodržováno [25].

Dórský chrám

Iónský chrám

schematický náčrtek dórského chrámu schematický náčrtek ionského chrámu

Poznámky:

[1] Vidman, 113-116.
[2] Syrový, B., 84
[3] Syrový, P., 71.
[4] Syrový, B., 84,90.
[5] Vidman, 117.
[6] Syrový, B., 84
[7] Koch, 10.
[8] Syrový, B., 84
[9] Syrový, P., 72-3.
[10] Vitruvius
[11] Syrový, P.,73,79.
[12] Syrový, B., 85.
[13] Koch, 19.
[14] Syrový, P.,79.
[15] Vitruvius
[16] Koch, 17, Syrový, B., 89.
[17] Koch, 11,12.
[18] Syrový, P., 74.
[19] Novotný, 28.
[20] Syrový, p., 75.
[21] Vitruvius
[22] Dudák, 255.
[23] Syrový, P.,75,76, Černá, 33.
[24] Syrový, P., 77-79.
[25] Syrový, B., 84.

Literatura:



Zpracovala: Monika Líbalová