Převzato z http://www.mujweb.cz/kultura/cici/recko/ref19.htm


Athénská akropolis

Počátky osídlení Athén potvrzují pozůstatky z mladší doby kamenné. Athéňané se pokládali za praobyvatele celé Attiky. Dokladem toho je i mínění Thukydidovo [1]. To ale stojí v protikladu vůči tvrzení Herodota [2] a památkám, dokazujícím existenci různých předřeckých národů, především Pelasgů, žijících v Řecku již dlouho před Ióny a ostatními indogermánskými kmeny. Ti postavili nejstarší hradbu, Pelasgikon, jejíž stopy je možno ještě dnes nalézt jižně od Propylají a v jiných částech Akropole. Dali též prvotní jména horám a řekám Attiky, která se zachovala dodnes: Hymetos, Lykabetos, Illisos.

V polovině 2. tisíciletí př.n.l. se objevuje význačný král Kekrops. Podle jedné verze pocházel z Egypta, podle jiné byl Řek, a proto byl zobrazován jako člověk s hadím ocasem na dotvrzení, že byl zrozen na půdě Attiky.

Attika byla tehdy rozdělena mezi 12 malých měst, z nichž nejdůležitějšími byly Kekropia (později Athény), Eleusis a marathonské Tetrapolis. Zdá se, že v těchto dobách (Kekropsových) místo Poseidonova kultu nastupoval kult bohyně Athény, ochránkyně města, jenž mu dal i nové jméno.
Jeho nástupci a pokračovatelé, Pandion, Erechtheus, Aigeus a Théseus, byli významnými panovníky a značnou měrou přispěli k výstavbě a pokroku města. Ti všichni obývali palác na Akropoli, tam, kde později byl vystavěn Erechtheion. Zde byli také Erechtheus a Aigeus pohřbeni.

Na nejvyšším městském pahorku, Akropoli, sídlil král, zvaný anax, zatímco lid žil v blízkém okolí a na opevněném kopci hledal jen ochranu před nepřítelem. Jako pevnost sloužila Akropole nejen v mykénských dobách, nýbrž ještě další mnohá staletí a v těžkých dobách athénských dějin byla útočištěm obyvatel.

Z králů této epochy je za zakladatele města považován především Théseus, který Ahéňany osvobodil od krvežíznivého Mínoa, vládce Kréty, a proslavil se mnoha hrdinskými činy. Jemu se také připisuje sjednocení (synoikismos) menších sídel Attiky pod žezlem vládce Akropole. Po Théseově smrti království upadalo a za Kodrose, který padl jako hrdina při obraně Athén proti Dórům, definitivně zaniklo. Tehdy lid rozhodl, že nikdo není hoden stát se jeho nástupcem a místo království zavedl oligarchii.V čele stálo 9 archontů.
V následujících staletích politické vření neustávalo. Vzájemnými rozpory mezi aristokraty a chudými sedláky, kteří se také chtěli podílet na vládě, se město rozdělilo. Drakontovy zákony, považované za nadmíru přísné, zůstaly bez úspěchu nezměněny. Ztroskotal i pokus Kylonův o znovuzřízení království. Konečně roku 594 př. n.l. vstoupil do politiky moudrý Sólon a zavedl nový zákoník, založil čtyřsetčlenný parlament, lidové shromáždění, vrchní soud a upravil problém dluhů chudých vůči bohatým.
Zákoník zůstal zachován dokonce za Peisistrata, který se třikrát (560 - 528 př. n.l.) násilím zmocnil vlády. Tento obratný muž navzdory své absolutní moci (tyranii) byl vynikajícím politikem. Pomáhal chudým, podporoval vzdělání a umění a okrášlil město mnoha památníky. Na Akropoli, která se koncem království stala místem úcty, postavil Propylaje a ozdobil starý Athénin chrám, jehož zbytky se nacházejí před Erechtheionem. Vybavil ho především sloupovou síní a ve štítu plastikami, představujícími hrdinské činy Athéniny.
Ukolébáni dobrými výsledky Peisistratovy vlády, souhlasili Athéňané bez odporu s nástupnictvím jeho synů Hippia a Hipparcha, aby teprve potom poznali co to znamená, když vláda nespočívá v rukou lidu. Po zavraždění Hipparchově rukou šlechticů Harmodia a Atristogeitona ukázal Hippias pravou tvář tyranie. Roku 510 př. n.l. byl Alkmaionovci svržen a uprchl do Persie ke dvoru Dareia, kterého vybízel ke vpádu do Řecka.
Alkmaionid Kleisthenes doplnil Sólónovu ústavu, zvýšil počet poslanců na 500 a připravil nástup Periklovy demokracie.

V roce 490 př.n.l. se perský král Dareus rozhodl potrestat Athéňany, kteří podporovali povstání řeckých měst v Malé Asii. Jeho početné vojsko přitáhlo k Marathonu, kde vyčkávali Athéňané, posíleni pouhou tisícovkou Platajců, pod velením vojevůdce Miltiada. Zde rozbili za Řecko bojující Athéňané válečnou moc Médejských.
O deset let později přišli Peršané znovu, vedeni novým králem Xerxem a tentokrát i lépe připraveni. Jak známo, vtrhli do Athén, dobyli Akropoli a město vyplenili.
Xerxés poté vyplul na Egejské moře, kde nakonec musel přihlížet zničení své flotily v mořské úžině u Salamis athénským vládcem a námořním stratégem Themistoklem. Tento prozíravý politik, předvídající jednak roztržku se Spartou, na druhé straně však věřící, že budoucnost Athén je na moři, opevnil později město nedobytnými hradbami, vybudoval přístav a učinil Athény námořní velmocí. Kimón, který se stal jeho důstojným nástupcem v úřadu regenta (archont), pokračoval v jeho díle dostavbou opevnění.

Roku 461 př.n.l. byl lidem zvolen Perikles, zvaný Olympský, neboť při svých projevech "blýskal a hřměl, až tím bylo celé Řecko uchváceno". Za jeho „panování“, trvajícího až do jeho smrti v r. 426 př. n.l., dosáhla moc města a hlavně kultura, vzdělání a umění vrcholu svého věhlasu a rozkvětu, zatímco současně byla dokončena a upevněna demokratická forma vlády. Perikles a jeho umělečtí spolupracovníci, Feidias, Mnesikles, Iktinos, Kallikrates a další neúnavně tvořili úžasné památníky na Akropoli. Tehdy byla Akropole jednou velkou svatyní, kde byla uctívána hlavně Athéna, bohyně moudrosti, práce, umění a míru, ale také války, jíž město vděčilo za vítězství. Mezi Erechteionem a Propylajemi stála obrovská bronzová socha Athény, vysoká 16 m, která také byla dílem Feidiovým. Byla to Athéna Promachos nebo-li Polias, ochránkyně města.
V 5.stol. př. n.l. dosáhla rozkvětu také všechna odvětví slovesného umění, tak např. dějiny díly Hérodotovými a Thukydidovými, athénské básnictví a drama, díly Aischylovými, Sofoklovými a Euripidovými.
Toto nádherné století vítězství, slávy a duchovních vymožeností skončilo válkou Athén se Spartou. Tak zvaná peloponneská válka (431 - 404 př. n.l.), která skončila porážkou Athén, znamenala konec rovnováhy v politickém životě, zničení námořní a pozemní armády, záhubu celého Řecka. Přesto však athénská kultura pokračovala Platónem, Praxitelem, Xenophonem a Demosthénem.

Byl to lesk této kultury, který později oslnil Alexandra Velikého, který, ačkoliv Athéňany a jejich spojence r. 338 př. Kr. u Chaironeia porazil, Athény respektoval a poctil tím, že štíty z bitvy u Granika poslal k zavěšení na průčelí Parthenónu. Ale i po velkých výbojích Alexandrových, v dobách, které do dějin vstoupily jako "hellénistické", prokázali mnozí vládci svůj obdiv k městu Pallas Athéninu velkorysými nadacemi, jako např. Eumenes a Attalus z Pergamonu a Ptolemájovci z Egypta.
Římané dobyli Řecko roku 146 př. n.l. V prvních letech římské vlády postihla Athény mnohá neštěstí, především když Sulla roku 86 př. n.l. zpustošil město a přístav Pireus a uloupil nespočet uměleckých děl, která odeslal do Říma. Navzdory tomu Athény, v dobách císařství, hlavně ve 2. stol.n.l., nabyly opět své někdejší nádhery. Ozdobeny byly, díky velkorysým darům svých ctitelů, především Hadriánových, ale i soukromých osob, jako byl např. Hérodés Atticus, mnoha památníky a chrámy, a dostalo se jim i vodovodu.
Jinou katastrofu zažilo město vpádem hord germánských Herulů r. 267, přece však, zvláště po této události, platilo stále ještě, díky své zářící minulosti a svým proslulým školám rétoriky a filosofie, za duchovní centrum antického světa. Věhlas Athén pohasíná zrušením těchto škol císařem Justiniánem v roce 529. Pomalu se mění v provinční město a následují tak osud Řecka, jehož dějiny byly v pozdějších staletích neprávem opomíjeny.

Vláda byzantinců nebyla Athénám příznivá. Latinci, Katalánci, Benátčané, Florentinci a Turci, kteří v Athénách postupně vládli, jejich dějiny neznali a proto ani netušili, na jak posvátných místech si na Akropoli zřizují své paláce, harémy, administrativní budovy a zbrojnice. A tak války, fanatizmus a nevědomost zanechaly na mistrovských dílech antické řecké kultury své strašné stopy.

Roku 1821 vypuklo řecké osvobozenecké hnutí. Když byly Athény roku 1834 prohlášeny za hlavní město Řecka, měly sotva 200 obyvatelných domů, Akropole byla kupou rozvalin. Brzy ale byly zahájeny úklidové a restaurační práce, přičemž se Athény začaly zpočátku pomalu, později však téměř explozivně rozrůstat a dnes jsou velkoměstem.

Propylaje

Vchod na Akropoli už od mykénských dob vedl od západu. V letech Peisistratových byla Akropole jednoznačně prohlášena za kultovní místo. Tehdy byly staré svatyně přestavěny a na místě původního vchodu zřízen nádherný propylon (hala s branami) [3]. Stavba byla během perského vpádu r. 480 př. n.l. zničena.
Nová brána se začala stavět až po dokončení Parthenonu. Měla chránit přístup k pokladům akropolským a zároveň být též vchodem slavnostním. Stavbou, která probíhala v letech 437- 432 př.n.l., byl pověřen athénský stavitel Mnesikles. Pro nebezpečí peloponneské války, která začala za rok po jejím dokončením, zůstaly některé části nedokončeny. Na vnější stěně zůstaly neodstraněny zvedací výstupky, sloužící pro dopravu, zvedání a usazování mramoru a štíty zůstaly bez plastik.

Jako všechny ostatní památníky na Akropoli, jsou i Propylaje postaveny z pentelského bílého mramoru. Dorská stavba o délce 74 m se rozprostírá téměř po celém západním svahu Akropole. Náklad byl značný: 2012 talentů [4] .

Sestává se z ústřední části se dvěma křídly, jedním na severu, druhým na jihu. Šest dórských sloupů tvořilo průčelí s jedním štítem. Jiných šest sloupů, ale řádu ionského dělilo sál ve tři nestejné lodi a neslo kazetový strop. Kombinace dórského slohu s iónským propůjčuje architektonickému výtvoru jeho symetrii a soulad. Podlaha postraních lodí je mramorová, ale v lodi prostřední byla ponechána holá zem. Tudy se přiváděla obětní zvířata na akropolis. Vstupní fronta je přerušena pěti dřevěnými dveřmi. Největší z nich, střední, byly považovány za hlavní vchod ke Svaté cestě, kudy táhly slavnostní průvody panathenajských her.
Severní křídlo zahrnuje velký prostor, Pinakotéku. Pausanias hovoří o „pokoji s obrazy“ v níž velcí umělci 5. stol. př. n. l. vytvořili své obrazy. Popisuje jich jedenáct [5] . Mnésiklův záměr, postavit stejnou budovu v jižním křídle, s největší pravděpodobností narazil na odpor kněží. Proto své plány omezil na menší otevřený sál s jednou řadou sloupů na severní a jednou v jižní části, až u chrámu Niké.
Nejspíše v době vlády Septima Severa (193- 211 po Kr.) zřídili Římané slavnostní schodiště a tzv. Beulého bránu, později pojmenovanou na počest francouzského archeologa Ernesta Beulé, který ji odkryl pod tureckým opevněním.
Podstavec z hyméttského mramoru, nacházející se na severním křídle Propylají, byl postaven ve 2. stol. př. n.l. pro sochu mecenáše a obdivovatele Athén, pergamonského krále Euména. Později tam na čtyřspřeží postavili sochu jiného athénského dobrodince, Marca Vispiana Agrippy, zetě Augustova.

Propylaje sdílely osud Akropole a Athén. V byzantské době se staly sídlem arcibiskupa, později si zde zřídil své sídlo Florenťan Nerio Acciaiuoli a u jižního křídla postavil vysokou čtyřhrannou věž, kterou r. 1875 strhl Heinrich Schliemann. Poslední těžkou ránu utrpěly Propylaje r. 1645 úderem blesku, který způsobil na mistrovském díle Mnésiklově nenapravitelné škody.

Chrám Athény Níké

Jihozápadně od Propylají se nalézá půvabný iónský chrám Athény Niké. Výhled z tohoto bastionu zahrnuje Saronský záliv, ostrov Egina, Peloponnes, Pireus, Salamis, Egaleoské a Poikilské kopce. Proto tento strategicky důležitý bod od pradávných dob sloužil za pozorovatelnu a chránil Athény před případným útokem, zvláště od moře. To také vysvětluje, že od pradávna byla Niké uctívána na tomto místě, zvaném též pyrgos (věž).

Podle legendy odtud odjížděla loď s černými plachtami smutku, která každoročně plula na Krétu, aby odvedla athénskou daň, sedm dívek a sedm chlapců, Mínóovi. Jednou pak s mladíky odplul Théseus, netvora usmrtil a za pomoci královské dcery Ariadné dokázal vyjít z labyrintu Knósského paláce, který postavil Daidalos. Při návratu, asi ze smutku nad tím, že bůh Dionýsos si jeho milenku ponechal na Naxu, Théseus zapomněl vytáhnout bílé plachty vítězství. Když jeho otec Aigeus, sedící na tomto bastionu, spatřil černé plachty, zármutek zakalil jeho mysl tak, že podle pověsti se vrhl ze svahu dolů.

Během perského vpádu r. 480 př. n. l. byla svatyně z dob Peisistratových zničena. Stavba dnešního chrámu byla započata v době Níkiova míru roku 421 př. n. l. [6]. Svým návrhem přispěl Kallikratés, podílející se také na stavbě Parthenonu. Chrám byl z pentelského mramoru postaven jako čtyřsloupový iónský amfiprostylos o délce 8,27 m a šířce 5,44 m, přičemž výška sloupů činila 4,66 m. Uvnitř celly, o rozměrech 3,78m x 4,19m, stála dřevěná plastika bohyně Atheny Niké, která držela v levé ruce granátové jablko a v druhé ruce přilbu. Byla bez křídel, proto zvaná Niké Apteros. Později se říkalo, že Niké sice do Athén přiletěla, když však město nechce opustit, žádná křídla už nepotřebuje.

Reliéfní vlys na východní straně představuje olympské bohy. Čestné místo mezi Diem a Poseidónem zaujímá Athéna. Zdá se, že čekali na výsledek boje a že jim Iris a Niké o něm přinášely zprávu. Na jižní a severní straně vlysu byly zobrazeny boje Řeků s Peršany, na západní boje mezi Řeky a jinými Řeky. Jedná se možná o zidealizovanou bitvu u Platají, neboť jen tam bojovali Řekové zároveň s Peršany a jinými Řeky [7]. Bohužel, část vlysů je zničena. Reliéfy ze severní a západní strany se nacházejí v Britském muzeu, zatímco na chrámu jsou umístěny jejich kopie.

Roku 1687 Turci chrám Niké rozbili a materiál použili při stavbě opevnění. Naštěstí hlavní stavební články chrámu byly nalezeny a chrám byl z nich r. 1835 rekonstruován. Kvůli statickým problémům musela být stavba roku 1940 opět rozebrána a postavena znovu.

Parthenon

Na nejvyšším a nejstrmějším místě svaté skály se zvedá Parthenon jako vrchol řecké antické kultury.

Dnešní Parthenón není prvním chrámem, vybudovaným na tomto místě. Jak je možno poznat ze základů, byl antický chrám, zničený Peršany ještě před jeho dokončením roku 480 př.n.l., svými 8 sloupy na kratší a 19 na delší straně rozměrově menší, než nynější [8]. Důkaz o tom, že zde byl již před perskou invazí, doložil již roku 1902 Vilém Dörpfeld, který klade jeho vznik do dob Kleistenových. Nalezl pod stylobatem dnešního Parthenonu na západní straně několik stop po požáru. Když totiž Peršané vtrhli do Athén a zapálili celou akropolis, shořelo také lešení určené k dokončení obsloupení chrámu. Požár začernil nejvyšší řadu základů, na kterou byl potom položen stylobat nového Parthenonu [9].
Roku 447 př.n.l. byli stavbou pověřeni Iktinos (vypracoval plány) a Kallikrates (provedl stavbu). Ačkoliv oba byli velcí umělci, hlavním vedoucím stavby byl Feidias, který byl úzce spřátelen s Periklem. Stal se jeho uměleckým poradcem a vytvořil veškerou sochařskou výzdobu památníku [10].
Budova byla dokončena roku 438 př.n.l. a při panathénajských hrách onoho roku dostali Athéňané první sochu své bohyně, zhotovenou ze zlata a slonové kosti. Zbývající výzdoba byla ovšem hotova teprve roku 432 př.n.l.

Parthenon, tedy panenský stánek bohyně Athény, tvořil zpočátku jen přibližně krychlový prostor za cellou, kde byla přechovávána i státní pokladna. Od 4. století se toto pojmenování rozšířilo také na ostatní prostory budovy.

Původní starší Parthenon změnili Iktinos a Kallikrates na širší a kratší. Stavebním materiálem určili bílý pentelský mramor, který se časem zbarvuje dozlatova. Parthenon je dórský peripteros, 69,51 m dlouhý a 30,86 m široký. Stojí na třech stupních o výšce přes 0,5m. Uprostřed východní a západní strany byly mezistupně, aby bylo vcházení jednodušší. Střechu sedlového tvaru pokrývaly mramorové tašky.
Chrám měl celkem 46 sloupů o výšce 10,43m, z nich 8 na kratší a 17 na delší straně. Každý sloup se skládá z 11 žernovů, které se směrem nahoru zužují, ale v dolní třetině se poněkud rozšiřují. Průměr každého u základny je téměř 1,90m, což znamená, že jej obejmou čtyři dospělí lidé. Rozšíření se nazývá enthasis a právě jemu je připisován největší podíl souladu, pružnosti a oživení budovy. Části byly spojovány dřevěnými maticemi s válcovým železným čepem. Když se žernov položil na druhý, byl otáčen na něm tak dlouho až se úplně nezabrousil. Každý přitom váží cca 6000kg. Kanelování (žlábkování) se provádělo až při konečných pracích na chrámu a to od shora dolů. Jednotlivý má 20 žlábků. Sloupy spočívají bez patky přímo na podestě (krepis).
Osy sloupů nejsou vůči stylobatu kolmé. Všechny jsou nakloněny do středu, zvláště čtyři nárožní. Jednak je tím zabráněno dojmu, vznikajícímu u mnoha velkých staveb, že jejich vrchní část zdánlivě vybíhá do volného prostoru, na druhé straně tím stavba získává větší stabilitu a úspěšněji odolává případnému zemětřesení.
V architrávu nad sloupy jsou patrné čtvercové otvory. Tam bylo zavěšeno 22 pozlacených perských štítů, pocházejících z kořisti Alexandra Velikého po bitvě u Granika r. 334 př.n.l. Z plastických ozdob Parthenonu musely být nejdříve hotovy metopy. Z 92 metop (čtvercové kamenné desky o rozměrech 1,34m x 1,34m), které lemují chrám po obou stranách (32 na delší a 14 na kratší straně) zbyly dodnes jen některé, značně poškozené části. Většinou se nalézají v Britském muzeu a jen několik v Akropolském muzeu.
Na metopách východní strany jsou znázorněny scény z bojů bohů s Giganty, v nichž důležitou roli hrála bohyně Athéna. Na jižní straně vidíme scény boje Kentaurů, tj. boje thesalijských Laphitů s Kentaury, kteří nesnesli množství vypitého vína a na svatbě krále Laphitů Peiritha ztropili výtržnost (pokusili se unést přítomné ženy). Tohoto boje se zúčastnil i athénský hrdina a přítel krále Laphitů, Théseus. V metopách západní strany jsou znázorněny scény z boje Amazonek, boje Thésea s Amazonkami, které obléhaly město. Metopy severní strany jsou velmi poškozeny a proto lze obtížně identifikovat jejich námět. Většina badatelů se přiklání tematice trojské války [11].
Tyto všechny motivy nacházíme i na jiných řeckých památkách, v případě Parthenonu však nabývají zvláštního významu. Znázorněním vítězství svých předků nad netvory a útočníky oslavili Athéňané i svá poslední vítězství u Marathonu a Salaminy nad asijskými vetřelci. Jejich symbolika je zřejmá: je to vítězství krásy, zákona, demokracie a kultury nad šeredností, barbarstvím a tyranií.
Styl všech metop není stejný. Většinu skulptur vytvořil bezpochyby Feidiás. Je zcela přirozené, že na zhotovení tak velkého díla se nepodíleli jen jeho žáci, kteří získali rovnocenné umělecké vzdělání, nýbrž i nezávislí umělci, z nichž každý měl svůj vlastní styl. Všechny skulptury musely být v antice velmi působivé svou barevností.

Ze soch zdobících oba štíty chrámu se po mnohých pohromách zachovaly jen málokteré. Ve východním štítu bylo podle Pausania [12] zobrazeno zrození bohyně Athény. Podle pověsti měl Zeus jednou strašné bolesti hlavy a když jej Héfaistos do hlavy udeřil, vyskočila z ní, k překvapení přítomných bohů, Athéna v plné zbroji. Zeus ji posadil proti sobě na svůj trůn a mezi ně sestoupila Niké, aby nově zrozené bohyni podala věnec. Na levé straně Helios vystupuje se svým čtverospřežím z Okeanu, na pravé je měsíční spřežení Selené, které zachází zpět do moře. Všichni líně leží v olympském klidu, jako by nic nevěděli o příhodě, odehrávající se uprostřed.
Příhoda západního štítu se odehrála přímo v Athénách na Akropoli. Zde se setkali Poseidon a Athéna a snažili se dokázat, že jsou hodni ochraňovat město. Obě postavy ovládají střed štítu, hrdé, plné života a pohybu. Poseidon třímá svůj trojzubec, Athéna kopí. Uprostřed stojí posvátný olivovník, který městu nabídla Athéna, a mezi nohama Poseidonovýma je možno rozeznat pramen, který vytryskl po úderu trojzubcem o skálu. Athéna svým olivovníkem zvítězila a dala proto městu i své jméno. Vlevo a vpravo stály vozy, jimiž bohové přijeli. Na voze Athenině seděla Niké, před ní stál v pozadí Hermes. Poseidonův vůz řídila jeho manželka Amfitrite, u jejíž nohou byl delfín. V pozadí vozu stála nejspíše Iris. V rozích obraz doplňovali říční bohové Kefisos a Ilissos s nymfou Kallirrhoí. Tím bylo místo zápasu vhodně označeno, neboť Kefisos teče severně a Ilissos jižně od akropole. Z těchto skulptur nezůstala na svých místech žádná a ve štítech se dnes nacházejí jen kopie. Originály jsou uloženy v Britském muzeu v Londýně. Z nepatrných zbytků, které se nacházejí v Akropolském muzeu, je nejúplnější vynikající skupina Kekropsova s jeho dcerami ze západního štítu.

Nejoriginálnější a jedinečné skulptury jsou v iónském vlysu, obklopujícím vnější stěny chrámu. Byl dlouhý 160 m s cca 600 postavami bohů, lidí a zvířat, které v tomto jedinečném seskupení představují Panathénajský průvod [13]. Slavnost na Athéninu počest pořádal už v raných dobách Erechtheus. V epoše Théseově, který sjednotil attická města, byla nazvána panathénajskou a dosáhla velkého lesku v letech Peisistratových, ještě většího pak v dobách Periklových. Každého roku se slavily panathénajské hry, ale skvělejší a slavnostnější byly Velké hry, pořádané každé čtyři roky, v měsící hekatombaion, (15.července - 15.srpna). Trvaly dvanáct dnů a skládaly se z gymnastických, jezdeckých a hudebních soutěží, vozatajských a veslařských závodů. Hry vyvrcholily posledního dne velkým slavnostním průvodem. Ten začínal v Kerameikos (čtvrť hrnčířů), procházel agorou a vedl na Akropoli, kde byl bohyni obětován její peplos. Tímto vlněným rouchem lidé v antických dobách obvykle oblékali své sochy. Jedna z kněžek jej ve městě za pomoci mladých dívek tkala devět měsíců. Bylo obarveno na žluto, ozdobeno scénami boje Gigantů, připevněno místo plachty na stěžeň triéry a neseno na Akropoli. V čele průvodu šly arrefory, dívky zaslíbené athénině kultu, žijící v Parthenonu nebo sídle panen umístěném za vnitřní místností chrámu. Následovalo všechno obyvatelstvo,zástupci veřejného života, kněží, hudebníci a osoby zodpovědné za obětní obřad. Na západním vlysu vidíme první fáze slavnosti, která probíhá v Kerameikos a představuje přípravu jezdců. Jeden se obléká, druhý chlácholí svého koně, jiní se baví, další jsou už v sedlech. Na severním a jižním vlysu průvod stoupá na Akropoli. Jsou to jezdci, válečné vozy, staří muži s olivovými ratolestmi v rukou, hudebníci, nosiči vody, mladíci s vanami, mnoho obětních volů a ovcí [14]. Na východní straně bylo zobrazeno zakončení průvodu. Skupina mužů čeká na příchozí, vedle je znázorněno dvanáct olympských bohů [15], kteří přišli na Akropoli uctít velkou Athéninu slavnost. Že si bohy musíme představovat jako neviditelné, naznačil umělec jasně tím, že na obou stranách je k nim zády obrácena skupina starců. Uprostřed stojí kněz, který přijímá od hocha pečlivě složený peplos. Tím je míněno ukončení celého průvodu, jehož účelem bylo přinést Atheně nový šat. Na vlysu jsou znázorněni bohové i smrtelníci, což znamená rovnost a demokratičnost. Cílem je ukázat podstatu velké slavnosti, oslavu obce jako celku. Není přítomen žádný individualizující prvek. Přítomnost se zde prolíná s legendární minulostí. Působivost ještě podtrhovala barevnost postav, jasně modré pozadí a některé bronzové předměty např. uzdy a opratě koní.

Parthenon má pronáos (předsíň) s 6 sloupy. Zde byly uloženy votivní dary a proto byly mezery mezi sloupy uzavřeny vysokými, nejspíše bronzovými mřížemi. Uprostřed nich byly bronzové dveře. Opisthodomos (zadní předsíň) má analogicky také 6 sloupů a obdobně sloužila k uchovávání votivních darů.
Cella Atheny s dvoupatrovými řadami sloupů byla osvětlena pouze hlavními chrámovými dveřmi o rozměrech 10m x 5m. S východním prostorem, tj. pokladnicí (původně jen on měl název Parthenon) se 4 iónskými sloupy, nebyla vzájemně propojena. Uprostřed celly stála socha Athény Parthenos od Feidia. Pausanias [16] zanechal zprávu o této neobvyklé soše, která se však na začátku byzantské doby ztratila. Říkalo se, že spolu s jinými skulpturami byla převezena do Konstantinopole, kde ji zničil požár. Naštěstí máme její různé kopie, z nichž nejvýznamnější je tzv. Athéna z Varvakeion, malá replika z mramoru (0,95 m vysoká), nacházející se v Archeologickém muzeu v Athénách. Pochází z doby římské a od Pausaniova popisu se v detailech odlišuje [17]. Originál byl vysoký 11,5m [18] , spolu s podstavcem 12 m. Jádro bylo dřevěné, viditelné části těla ze slonoviny. Naproti tomu šat, přílba a jiné části byly pokryty lístky zlata. Váha zlata, asi 1152 kg, byla vždy kontrolovatelná, neboť lístky byly odnímatelné. Proto Feidias, obviněn Periklovými nepřáteli, že si část zlata nechal pro sebe, mohl svou nevinu dokázat tak, že zlato sňal a zvážil. Toto zlato bylo zároveň jakousi státní reservou pro nejhorší časy válečné. Bohyně hledící na východ tam stála ve své zbroji s attickou přílbou, působivě ozdobenou Sfingou a okřídlenými mytologickými koňmi. Záda a prsa pokrýval egis, uprostřed s hlavou Medusy ze slonoviny, kopí opřené o levé rameno. V pravé ruce držela téměř 1,80 m vysokou sochu Niké ze zlata a slonoviny. Levou rukou držela štít, na jehož vnitřní straně byl stočen had, střežící Akropoli. Vnitřní strana štítu byla zdobena zobrazením boje Gigantů a vnější strana pak válkou Amazonek. Feidias byl opět politickými nepřáteli Perikla obviněn, tentokrát pro rouhání, neboť, jak tvrdili, ve válce Amazonek zobrazil sám sebe jako holohlavého muže a Perikla jako hoplitu (těžkooděnce). Dokonce i podešve obrovských sandálů bohyně byly zdobeny reliéfem boje Lapithů s Kentaury a podstavec sochy skulpturou, představující zrození Pandory (první ženy) s postavami ze zlata, vykládaného mramorem.
Pausanias [19] popisuje, že soše prospívalo vlhko. Protože je na akropoli sucho, vyžadovala socha zhotovená ze slonoviny vodu či rosu. Zřejmě tedy před sochou byla neustále voda v ozdobné nádobě.

Parthenon byl až do římské epochy v dobrém stavu. Úpadek nastal v dobách raného křesťanství vlivem náboženského fanatizmu. Za císaře Justiniána bylo rozhodnuto, že všechny velké chrámy mají být přeměněny na křesťanské. Tak se Parthenón stal kostelem Sv. Sofie a později Svaté Matky Boží "Athitionissa". Přitom byly podniknuty i některé změny. Vchod byl přeložen, jak bývá zvykem u křesťanských chámů, na západ. Ve zdi oddělující východní a západní část byly proraženy troje dveře. V pronau byl postaven oltář. Prostřední deska z východního vlysu byla sundána, ale nezničena. Chrám dostal novou střechu a to klenbu nad každou lodí. Střední část východního štítu byla přitom nepatrně zničena.
Po roce 1458 byl přeměněn Turky na mešitu. Ti postavili u jihozápadního nároží budovy dokonce minaret s věží. Významný je rok 1674, kdy pořídil jeden z flámských malířů pro markýze Noitela (vyslance Ludvíka XIV. u vlády turecké), kresby skulptur Parthenonu. Tyto kresby ačkoliv byly provedeny narychlo (během 14 dnů) a zdola bez lešení, jsou pro nás neocenitelným pramenem, protože již za 13 let potom bylo zničeno mnohé co malíř Nointelův ještě viděl [20].
Největší poškození pak Parthenonu způsobili Benátčané, když obléhali Akropoli, ovládanou Turky. Benátský dóže Francesco Morosini si 26. září 1687, v 7 hodin večer zřídil své stanoviště na pahorku Philopappos a začal Akropoli ostřelovat. Jeden z granátů zasáhl Parthenon, kde měli Turci sklad střelného prachu, a proměnil tak mistrovské dílo Iktinovo v hromadu trosek. Zahynulo přitom přes 300 lidí. Jako by to nestačilo, pokusil se pak Morosini sejmout některé skulptury ze západního štítu, ty však spadly a rozbily se na malé kousky. Od té doby byl Parthenon vydán zkáze více a více. Francouzský konsul v Athenách Fr. Fauvel odvezl v roce 1787 jednu desku z východního vlysu a jednu metopu ze strany jižní a uložil je v Louvru. Daleko bezohledněji si pak počínal britský vyslanec lord Elgin. Získal sultánovo povolení že jeho lidé, on sám byl přitom v Athenách pouze jednou, smějí na Akropoli kreslit, modelovat, zřizovat lešení a kopat a přejí-li si něco odnést nesmí jim v tom být bráněno! V letech 1801-1803 dal z Parhenonu snést 14 jižních metop, 17 štítových skulptur, téměř 2/3 vlysů a hlavici jednoho sloupu, která byla rozřezána na dva díly, aby mohla být snáze dopravována. Elginovy mramory se dostaly po rozmanitých osudech do Anglie a v roce 1816 byly za 35 000 liber sterl. zakoupeny státem. Počínání Lorda Elgina neuniklo kritice ani u svých krajanů [21]. Nyní „jeho kameny“ zdobí Britské muzeum.

Erechtheion

Opakem mužné obrovitosti dórského Parthenónu je téměř žensky elegantní Erechtheion.
Jeho architektu, pravděpodobně Mnésiklovi, se podařilo vyřešit těžký problém, vyplývající z nerovností terénu a množstvím zde uctívaných božstev. Proto Erechtheion nebyl chrámem, zasvěceným jen nějakému kultu jednoho boha, nýbrž nejposvátnějším místem celé Akropole, domem četných božstev a hrobem mytických panovníků předhistorických Athén. Mnésiklés dokázal navzájem všechny tyto prvky spojit tak obratně, že vzniklo dílo mimořádného souladu a architektonické krásy.
Na tomto posvátném místě byli uctíváni Gaia (matka Země) a Hefaistos, Athéna a Poseidon. Zde žil a byl pochován Erechtheus, který si podrobil Eleusis, přinesl do Athén kulturu a později byl přirovnáván k Poseidonovi. Jako už Kekrops, byl i Erechtheus zobrazován od pasu s hadím tělem, aby tím bylo zdůrazněno, že byl na půdě Attiky zrozeným hrdinou. Ostatně podle legendy byl synem Gainým, která jej svěřila do výchovy Athéně. Kromě toho tam byly posvátné hroby Kekropa, prvního athenského krále, a Pandrososy, živitelky Erechtheovy.

Zřízení tohoto památníku patřilo do celkového plánu Periklem navrhovaného obnovení Akropole a bylo zahájeno roku 421 př. n.l., brzy po míru Níkiově. Potom během tažení na Sicílii bylo přerušeno a pak až 407 př.n.l. dovedeno do konce stavitelem Filoklsem.

Vnější tvar této pravoúhlé budovy s četnými zvláštnostmi není přesně znám, protože mnohé části byly v 6.stol. během jejího přebudování na kostel zbořeny.
Šest štíhlých iónských sloupů o výšce 6,59 m tvořilo vstup do chrámu Athény Polias [22]. Nad sloupy se táhl vlys na z tmavého mramoru z Eleusis, na němž byly umístěny reliéfy z bílého mramoru. Několik málo zachovaných kusů však nedovoluje bezpečně rozeznat zobrazené téma. Patrně šlo o mytologické scény z kultu Atheny a Erechthea [23].
V celle, o rozměrech 7,30m x 9,83m se nacházela ve zvláštním stánku dřevěná socha Athény ze dřeva, o které se věřilo, že spadla z nebe [24]. Byla odívána do nádherného peplu zdobeného mytologickými scénami, týkající se Atheny. Během velkých Panathénají bylo toto roucho nahrazováno novým a staré uloženo jako poklad chrámový. Před sochou bohyně hořel věčný oheň v pozlacené lampě, kam se čerstvý olej doléval jen jednou za rok. Dle Pausania v ní olej vydržel, ačkoliv svítila ve dne v noci, protože byl knot vyroben z karpasijského lnu, tj. z azbestu, který jediný ze lnů nehoří. Vznikající kouř byl odváděn bronzovou palmou. Všechny tyto věci byly dílem Kallimachovým, který byl proslulý svou snahou po dokonalosti a pozorností, kterou věnoval všem detailům.
Chrámová cella nebyla spojena se západní částí stavby, zasvěcené Poseidonu-Erechtheovi. Tam se vstupovalo ze severní strany budovy nádhernými propylajemi v iónském stylu. Tato část, vlivem terénních podmínek, ležela o 3 metry níže než Athénin chrám, a byla rozdělena do dvou částí: východní, zasvěcené kultu Poseidona – Erechthea. Stál zde oltář Héfaista a hrdiny Búta [25], zatímco ve spodní části se nacházela krypta, o jejímž účelu se ještě neví. Možná tu byl chován posvátný had, jež byl pokládán za strážce svatyně a krmen medovými koláčky [26].
Západní část měla předsíň s otvorem v podlaze, kterým bylo možno vidět vodu- Erechtheovo "slané moře". Totiž vodu, která vytryskla na místě, kde Poseidón udeřil do země svým trojzubcem. Pausanias vypráví, že za jižního větru bylo slyšet šplouchání vln [27].

Ve střeše severního průčelí Erechtheionu se nachází otvor, který nebyl zakrýván, neboť podle jedné pověsti jej způsobil Zeus svým bleskem, podle jiné verze Poseidon svým trojzubcem během jedné ze svých rozepří s Athénou. A skutečně, na podlaze na příslušném místě jsou vidět tři prohlubně, které mohly zanechat hroty trojzubce. Sem přinášeli věřící bohaté nápojové oběti.
Vpravo od průčelí nacházejí se dveře do kaple nymfy Pandrósy, místa, kde Pallas věnovala městu Athénám svůj dar: olivovník. Strom, který dnes vidíme, byl na začátku našeho století zasazen na tomtéž místě, kde stál původní, který shořel při perském vpádu.

Na jižní straně proti Parthenónu se nachází dívčí síň, pojmenovaná podle sloupů tvořících průčelí. Jsou to proslulé karyatidy, které své pojmenování dostaly v římské době, asi proto, že připomínaly krásu dívek z města Karyai v Lakónii [28] . Není ale jasné, proč byly použity právě v této části budovy. Patrně to nějak souvisí s Kekropsem, jehož hrob se tu nacházel. Karyatidy nesou na hlavách koš, zdobený tradičním iónským kyma, na nichž spočívá střecha průčelí. Jsou oděny rouchem, sahajícím až k nohám, a ač stojí pevně na podstavcích, propůjčují jim zcela lehce pokrčené nohy pohyb s takovým půvabem a elegancí, že se zdá, jako by váhu jimi nesené střechy ani necítily. Působí dojmem, jako by byly všechny stejné, přesto při pozornějším pohledu jsou patrné osobité zvláštnosti každé z nich. Jedna má proděravělé ušní lalůčky, druhá jiný účes. Vlasy spadají všem volně na ramena, aby posílily krk, nejslabší místo soch. Jejich ruce nebyly nalezeny, ale předpokládá se, že v jedné držely šat a v druhé nějaký atribut.
Druhou sochu zleva odcizil lord Elgin a byla nahrazena roku 1846 odlitkem z terrakoty. Její absence rozčilovala Athéňany do té míry, že dědečkové vyprávěli vnoučatům pohádku o karyatidách, které v noci pláčou pro ztracenou sestru. Dnes je všech šest karyatid Erechtheionu nahrazeno kopiemi. Originály jsou uloženy v akropolském muzeu, aby byly ochráněny před poškozením znečištěným vzduchem.
Erechtheion byl chrám malý, ale neobyčejně skvostně provedený. Všudypřítomné omalované ornamenty ještě umocňovaly tento skvost řeckého stavitelského umění.

Za dob byzantských byl přeměněn na křesťanský trojlodní chrám s apsidou na východní straně. Za turecké vlády se z křesťanského kostela stal harém. Přesto se dílo zachovalo v poměrně dobrém stavu až do roku 1827, kdy bylo při ostřelování z větší části zničeno.

Poznámky:

[1] Thukydidides I. 2,5
[2] Herodotos, V. 64, VI. 137
[3] Řekové používali výraz propylon v jednotném čísle pro jednoduchou předsíň u vchodu do chrámu nebo budovy, propylaje pak v množném čísle pro komplex monumentálního vchodu s mnoha branami, jako na akropolích v Eleusis a v Epidauru.
[4] Groh F., Topografie starých Athen II., s.187
[5] Pausaniás, Cesta po Řecku I., (překlad B.G. Teubner a H. Businská) , I. 22, 6.
[6] První příměří v Peloponnéské válce uzavřené na 50 let ( až po smrti Perikla, který podlehl r. 429 př.n.l. moru).
[7] Groh F., Topografie starých Athen II, s. 148
[8] Groh F., Topografie starých Athen I., s. 65
[9] Groh, Topografie starých Athen I., s. 67
[10] Groh, Topografie starých Athen II., s. 152. Pro stavbu Parthenonu byla zřízena stavební komise, jejíž účty byly zaznamenány na věčnou paměť na vysokém čtverhranném pilíři. Skromné zbytky tohoto nápisu jsou dochovány dodnes. Díky tomu můžeme přesně určit datum početí a ukončení stavby.
[11] Groh F., Topografie starých Athen II., s. 166
[12] Pausanias, Cesta po Řecku I., (překlad B.G. Teubner a H. Businská), I. 24, 5
[13] Jak vypadal původně víme pouze díky vlámskému malíři, který v roce 1674 pořídil kresby celého vlysu.
[14] Náboženský předpis určoval, že když se Athéně obětuje kráva, musí se Pandrose obětovat ovce.
[15] Bohové sedí na židlích, čímž je znázorněno,že jsou větší než obyčejní lidé
[16] Pausaniás, Cesta po Řecku I., (překlad B.G. Teubner a H. Businská), I 24, 5
[17] viz. Groh F., Topografie starých Athen II., s. 185
[18] Plinius, N.h. XXXVI. 18.
[19] Pausaniás, Cesta po Řecku I., (překlad B.G. Teubner a H. Businská), V 11,10
[20] Kresby jsou nyní uloženy v Národní knihovně v Paříži. Je to 21 velkých listů, provedených dvojí barvou.
[21] básník lord Byron napsal o něm v Child Haroldovi několik kritických připomínek (zpěv II., sloka 11nn.)
[22] Poslední sloup vpravo se nyní nachází v Britském muzeu
[23] Groh F., Topografie starých Athen II. , s. 199
[24] Pausanias , Cesta po Řecku I., (překlad B.G. Teubner a H. Businská), I. 26, 6-27,1
[25] syn Poseidona, někdy pokládán za bratra Erechtheova
[26] Groh F., Topografie starých Athen II. , s. 209
[27] Pausanias I., Cesta po Řecku I., (překlad B.G. Teubner a H. Businská), I. 26, 5
[28] To se zakládá na vypravování Vitruviově (I. 1,5), že prý obyvatelé peloponneského města Kyrai za válek perských stanuli na straně Peršanů a byli za to od Řeků potrestáni a jejich ženy prodány do otroctví. Aby se prý udržela vzpomínka na zradu Karyjských kladli stavitelé ženy s břemenem na veřejné stavby.

Literatura:



Zpracovala: Tereza Vacínová