Korintský průplav

Starověk

korintský průplav Začátkem 7. století vládl v Korintu rod Bakchiovců, který si rozděloval moc výlučně mezi rodiny svého rodu - bylo jich asi 200 a sňatky uzavírali mezi sebou. Jedna dívka jménem Labda byla chromá a nikdo z rodu si ji nechtěl vzít. Musela se tedy provdat za prostého člověka. Jejich manželství bylo šťastné, až na to, že dlouho nemohli mít děti. Labdin muž Éetion se tedy vydal na poradu k Pythii. Ta mu řekla: "Étione, nikdo tě nectí, ač zasloužíš pocty. Těhotná Labda porodí balvan, jenž mocně se zřítí na muže vládnoucí a bude trestat korintské město." K Bakchiovcům se tato věštba donesla, oni se zalekli a rozhodli se dítě zabít. Když Labda porodila, přišlo ji navštívit deset Bakchiovců. Labda nic neutšíc jednomu z nich podala novorozeně. Podle dohody s ním měl uhodit o zem. Ale dítě se na něj usmálo, on ho rozpačitě podal dalšímu, ten dalšímu, až se nakonec nemluvně dostalo zase do náruče matce. Bakchiovci vyšli z domu a vzájemně si nadávali, že nedokázali dítěti ublížit. Labda jejich hovor slyšela a ukryla dítě do truhly. Zachráněného chlapce pak nazývali Kypselos, protože truhla je v řečtině kypsele.
diolkos A právě ke Kypselovi se pojí první důležité změny na korintské šíji, připisuje se mu totiž vybudování tzv. diolku = cesty vykládané kamennými bloky, přes kterou přetahovali otroci lany lodě z jednoho zálivu do druhého. Diolkos byl dlouhý asi 7,5 km, široký 3 až 3,5 m. Spojoval dva korintské přístavy, Kenchreai a Lechaion, používal se téměř celý starověk, později byl opravován a renovován. Diolkos se stal spojnicí dvou zálivů - korintského na západě a sarónského na východě. Při obeplouvání Peloponésu z jižní strany se totiž lodi mohly snadno potopit u nepokojných břehů mysu Malea, a tak bylo potřeba najít nějaké řešení k lepšímu spojení obou moří.
Obrovských bloků, které vylamovalo vlnobití ze staré přístavní hráze, si archeologové všimli teprve v padesátých letech 20. století. Vykopávky na několika místech korintské šíje pak odhalily rozsáhlé úseky celé stavby v původní podobě, takže dnes známe celou její trasu.

Jiná literatura a internetové stránky v angličtině hovoří o tom, že autorem diolku je Periandros, Kypselův syn. Důkazem tohoto tvrzení má být korintská keramika z konce 7. století - nalezená mezi kamennými bloky nebo dokonce pod nimi, tedy v době, kdy v Korintě určitě vládl Periandros.
Periandros byl asi každopádně prvním, kdo přišel s nápadem korintskou šíji prokopat, protože nová cesta Korintu přinášela velké zisky z poplatků. K realizaci smělého plánu nedošlo, ale další podrobnosti nejsou známy.

Na Periandra navazuje Demétrios Poliorketes, syn makedónského stratéga, který se rozhodl nastolit demokracii v Athénách, čímž si vysloužil značné pocty. Roku 300 př. n. l. ho však egyptští architekti a technici odradili od projektu korintského průplavu, protože se domnívali, že Korintský záliv leží na vyšší úrovni než sarónský záliv a Aigíně by tak hrozila záplava.

K myšlence prokopat průplav se znovu vrátil až Iulius Caesar roku 44 př. n. l., a Caligula roku 37 n. l., ale realizovat průplav se pevně rozhodl až Nero roku 67 n. l. Nero nejen že se osobně účastnil započetí prací, ale také zlatou lopatou naplnil prvý koš hlíny. Jeho smrt však znamenala konec tohoto plánu.

Podobnou historku, jaká se váže k Demétriovi, najdeme u Lúkiana [řecký rétor, sofista a satirik (125-190)]:
Nero se rozhodl nechat prokopat korintskou šíji, protože by se tím zlepšily podmínky pro obchod Řecka s východem a také chtěl vykonat něco heraklovsky velkolepého. Myslel také přitom na Dareia, který na výpravě proti Skythům postavil most přes thrácký Bospor. Nero vyšel ze stanu a zapěl hymnus na Poseidona. Místodržitel Řecka mu podal zlatou motyku a on za všeobecného potlesku a zpěvu začal kopat. Udeřil třikrát do země, potom přenechal práci kopáčům a trestancům a odešel slavnostně s pocitem, že překonal všechny práce Héraklovy.
Práce trvaly asi týden, když přišla z Korintu zpráva, že Egypťané změřili úroveň hladiny obou moří a zjistili, že prokopáním šíje by vyvolalo velkou vlnu, která by zaplavila a odnesla Aiginu. To byl samozřejmě nesmysl, protože úroveň moří je stejná. A Nerona by stejně žádné měření od plánu neodradilo. Zpráva byla jen záminkou pro přerušení prací, skutečným důvodem byla vzpoura galského velitele Vindexe a hispánského velitele Sulpicia Galby, kteří mezi sebou svedli válku a pak císařem prohlásili Verginia Rufa, takže Neronova pozice v Římě byla ohrožena.
Měření moří - jedná se nejspíš o jednu událost, ale je v ní rozdíl zhruba 360 let.

Posledním z těch, kteří se ve starověku pokusili průplav zrealizovat, byl Herodes Atticus (101-107nl), státník, řečník a zvelebitel několika řeckých měst.

Novověk

korintský průplav

V novověku se o prokopání průplavu pokoušeli Benátčané, ale bezúspěšně.

Práce na dnešním Korintském průplavu proběhly až v letech 1881-1883. Našla se při nich trasa, kterou vytyčili Neronovi muži.
Plány vyšly z podnětu Charilaose Trikupise (1832-1896) = poslance, ministra zahraničí a zakladatele tzv. Moderní strany, roku 1893 také předsedy vlády. Průplav tak vznikl v rámci modernizace řecké ekonomiky a systematického hospodářského rozvoje (v 80. letech 19. století vzniklo na území Řecka 1300 km železničních tratí a skoro 4000 km nových silnic). Průplav měří 6,3 km a je široký 25-30 metrů. Od úrovně země k vodní hladině měří průplav 79 m a hloubka vody je 8 m.

Literatura:



Zpracovala: Lucie Pilnáčková

[PŘEDCHOZÍ REFERÁT] [DALŠÍ REFERÁT]