Převzato z http://www.mujweb.cz/kultura/cici/recko/ref09.htm


Meteora

Vstupenka do klášterů Meteora

Ve středním Řecku, v místech, kde řeka Pinios opouští pohoří Pindus a ústí do Thessalské nížiny, jako věže, postavené rukou antických obrů, tyčí se k nebi Meteora. O vzniku těchto bizardních, dech beroucích skalních ůtvarů se dodnes vedou dohady. Pravděpodobně vznikly erozí po ústupu moře během období třetihor. Na těchto skalních věžích a jehlách vznikl během vrcholného a pozdního středověku komplex klášterů, který se vedle antických památek stal vyhledávaným cílem turistů, směřujících do Řecka nejen za mořem.

Tá metéora monastíra (ve vzduchu se vznášející kláštery)

Klášter Svaté trojice

Během 9. století začali jeskyně a skalní průrvy obývat poustevníci. O nedělích a v době významných církevních svátků se shromažďovali v Dupiani (Dubiani, Doubiani), kde byl ještě v době před založením prvních klášterů postaven kostel Panny Marie. Pozůstatky někdejšího metropolitního chrámu prvních mnichů tu můžeme vidět dodnes. Postupně mnichů přibývalo a proto byly založeny kláštery Dupiani a Stágoi ( název pravděpodobně vznikl z řeckých slov stus Agius= "U svaté").

Další významnější rozvoj klášterní komunity nastal ve 14. stol. V letech 1356-1372 ustanovil mnich Athanasius velmi přísná pravidla komunity, včetně vyloučení žen z okolí klášterů. Tento Athanasius také založil první skalní klášter, později nejvýznamnější Mégalo Meteoron (= Velký Meteor). Vlastní klášter byl vystavěn Athanasiovým učedníkem Jóasafem, vnukem srbského prince Štěpána. V průběhu 14. stol byla klášterům srbskými knížaty přiznána plná církevní autonomie.

Největšího rozmachu dosáhly kláštery v 15. a na počátku 16. století, když se staly útočištěm ortodoxních mnichů, kteří se sem uchylovali ze zmatky a boji zmítané Byzantské říše. Dodnes zde v dílech místních mnichů přežívá byzantské umění, zejména v podobě jimi vytvářených ikon. Do konce 16. století vzniklo v oblasti 24 klášterů, avšak v dalších staletích postupně docházelo k úpadku. Dnes je v provozu pouze 6 klášterů- Mégalo Meteoron, Agia Trias, Varlaám, Agios Nikolaos, Agios Stefanos a Roussanou. Poslední dva jmenované jsou obývány jeptiškami, ovšem až od poloviny 20. století, neboť ženy do okolí klášterů neměly po dlouhou dobu přístup.

…až z vůle boží prasknou

Roku 1923 byla z města Kalambaka postavena silnice, vedoucí téměř až ke klášterům. Do té doby se lidé i věci dopravovaly do nepřístupných skalních klášterů pomocí žebříků, lan a v provázkových koších, vytahovaných pomocí rumpálu. Tento systém měl výhodu v tom, že v případě nebezpečí mohlo být lano vytaženo nahoru a klášter se tak stával nedobytným. Ovšem pro mnichy, vytahované v koši, často až do výšky několika set metrů, skrýval tento způsob dopravy také jistá rizika. Vypráví se, že když se první návštěvníci zajímali, jak často jsou opotřebované provazy měněny za nové, lakonická odpověď jednoho z mnichů zněla: "Až z vůle boží prasknou."

Dnes se mohou mniši z klášterů volně pohybovat po okolí, často je můžeme vidět ve vsích, nalézajících se na úpatí Meteor. Ve středověku, v době největšího rozmachu klášterních komunit, to však neplatilo. Do kláštera přicházel chlapec často již ve svých devíti letech. Pro jeho rodiče to byla, zvláště v dobách neúrody, často jediná možnost, jak ho uchránit od smrti hladem. Protože však v takto mladém věku není možné rozpoznat, zda má chlapec vlohy k asketickému životu v klášteře, někteří synové se ani zde nedožili dospělosti. Nejen tělesné odříkání, ale především naprostá izolace od okolního světa byla příčinou častých sebevražd. Mnich, který do kláštera vstoupil, se, až na výjimky, nikdy nedostal dolů, mimo klášter. Dokonce ani po smrti. Byl pohřben v klášteře, avšak z nedostatku místa byly jeho kosti po několika letech ze země vykopány a uloženy v klášterní kostnici.

Mniši žili z milodarů od obyvatel z okolních vesnic, případně si na živobytí vydělávali prodejem vlastních výrobků, především manuskriptů a ikon. Kvůli nedostatku úrodné půdy se v klášteře pěstovaly v omezeném množství jen nejnutnější plodiny, hlavně víno. 

Jednou za tři měsíce byl vybraný zasloužilý mnich spuštěn dolů. Mimo klášter směl pobývat jen tři dny a tři noci a během této doby musel mnichům zajistit dodávky jídla a vody z vesnic ležících pod Meteorou a nakoupit nejnutnější věci denní potřeby. Pokud mnich utekl, nebo zemřel ( vysíláni byli nejzasloužilejší, tj. často nejstarší mniši), znamenalo to pro ostatní obyvatele kláštera pohromu. Museli se spolehnout pouze na dešťovou vodu a výnosy z klášterní zahrady, které, jak již bylo zmíněno, nebyly veliké. Pokud bylo obzvláště suché léto a mniši již vypili veškeré zásoby vína z klášterních sklepů, počet obyvatel kláštera se často drasticky snížil. Neboť podle přísných pravidel mohl být další mnich vyslán až po uplynutí dalších tří měsíců.

Dnes tvoří osazenstvo klášterů absolventi teologických škol. Zvyšující se zájem turistů o kláštery začal části mnichů vadit, což vedlo k jejich odchodu do mnišské republiky Athos na poloostrově Agios Oros.

Nyní bychom se měli zmínit o jednotlivých klášterech.

Agios Nikolaos Anapafsás

Klášter svatého Mikuláše

Tento klášter byl založen roku 1368. Stavba byla dokončena až roku 1510 a o sedmnáct let později byl klášter vyzdoben překrásnými freskami proslulým malířem Theofanem Krétským. Poblíž se nacházejí trosky kláštera Agia Moni, postaveného okolo roky 1315.

Roussanou

Klášter Roussanou byl založen pravděpodobně roku 1288 (některé prameny uvádějí rok 1388). Vystavěn je na úzké skalní jehle. Uvnitř kláštera se nacházejí fresky malířů krétské školy, z období okolo roku 1560. Dnes je klášter obýván jeptiškami.

Agia Trias

Klášter svaté Trojice byl založen mnichem Dometiem a postaven v letech 1458-1476. Můžeme se k němu dostat po točitém schodišti, čítajícím 140 schodů. V současné době je návštěvníkům nepřístupný, mohou si však prohlédnout stále funkční ruční výtah, dnes používaný k dopravě zásob. Tento klášter se také dostal do povědomí filmových fanoušků svou "rolí" v jednom z příběhů Jamese Bonda "Pouze pro vaše oči".

Agios Stephanos

Klášter svatého Štěpána

Klášter svatého Štěpána je druhým klášterem, který v současné době obývají jeptišky. Údajně byl založen srbským knížetem Katakuzenem roku 1367. Avšak již před tím zde pravděpodobně menší klášter existoval, prameny uvádějí, že roku 1333 tento klášter navštívil byzantský císař Andronikus III. Paléolog. Ve starém kostele svatého Štěpána (1350) můžeme obdivovat pozlacené dřevořezby, nástěnné malby a staré ikony. Ve druhém z kostelů, kostele svatého Chálamba, který byl založen až roku 1798, se nachází hlava tohoto světce.

Varlaám

Tento klášter byl postaven až roku 1517 bratry Theofanem a Nektariem, potomky bohaté rodiny z Ióanniny, na místě bývalé poustevny poustevníka Varlaáma. V místní kapli Všech svatých jsou fresky Franga Castellana, známého malíře, pocházejícího z Théb. Za zmínku stojí především obraz Ukřižování, dokončený roku 1548. V klášterním muzeu můžeme nalézt zajímavé ukázky byzantského umění.

Mégalo Meteoron

Klášter Megalo Meteoron

Nejvýznamnější klášter, který dal celému komplexu své jméno, bývá někdy nazýván také Metamorfosis, podle svého hlavního kostela. Dříve zajišťovaly přístup do kláštera vysuté žebříky a lanové výtahy. Pozůstatky tradičního způsobu dopravy můžeme vidět dodnes. Například funkční rumpál, kterým se však již nevytahují do kláštera návštěvníci, ale pouze neživý náklad. Dnes se do kláštera dostaneme po mostě, vedoucím přes rokli a 115 nepravidelných schodech, vytesaných přímo do skály. V klášteře nás upoutá především hlavní chrám Metamorfosis ( název symbolizuje proměnění Páně na hoře Tabor). Chrám pochází z poloviny 16. století a je vyzdoben freskami, zobrazujícími utrpení mučedníků z dob pronásledování křesťanů římskými císaři. Pozoruhodná je také složitá dvanáctistěnná kupole chrámu. V klášterním muzeu umístěném v bývalé jídelně (trapeza) se nachází expozice ikon, manuskriptů a vzácných starých knih. Díky sice zaslouženému, nicméně až příliš velkému zájmu turistů se v poslední době snížil počet přístupných míst. Bohužel již není možno nahlédnou například do cel mnichů.

Literatura:



Zpracovala: Adéla Douchová