1

Nevěděl, kde je. Mohl se jen domnívat, že v budově Ministerstva lásky, ale zjistit se to nedalo.
 Byl v cele bez oken, s vysokým stropem a stěnami z lesklého bílého porcelánu. Skryté lampy ji zaplavovaly studeným světlem a bylo slyšet tiché nepřetržité hučení, o němž předpokládal, že má něco společného s přívodem vzduchu. Lavice, spíše jen prkno, právě dost široké, aby se na něm dalo sedět, se táhla podél stěny, přerušená jedině dveřmi a na druhém konci vchodu záchodovou mísou bez dřevěného sedátka. Byly tam čtyři obrazovky, na každé stěně jedna.
 V břiše cítil tupou bolest. Trvala od chvíle, kdy ho nacpali do uzavřeného vozu a odvezli. Měl také hlad, krutý, nezdravý hlad. Mohlo to být čtyřiadvacet hodin, co naposled jedl, ale mohlo to být i třicet šest. Stále ještě nevěděl a pravděpodobně se to nedoví, jestli ho zatkli ráno nebo večer. Od chvíle svého zatčení nedostal jíst.
 Seděl nehnutě, jak jen dokázal, na nízké lavici s rukama zkříženýma na kolenou. Už se naučil sedět nehnutě. Jakmile udělal neočekávaný pohyb, zařvali na něj z obrazovky. Ale touha po jídle vzrůstala. Nadevšechno toužil po kousku chleba. Myslel na to, že má pár drobtů v kapse kombinézy. Bylo dokonce možné, myslil si, že by tam mohl být i dost velký kus kůrky, protože občas jako by ho něco šimralo na noze. Pokušení zjistit to nakonec přemohlo strach; vklouzl rukou do kapsy.
 „Smith!“ zařval hlas z obrazovky. „6079 Smith W.! Ruce z kapes na celách!“
 Seděl zas nehybně, ruce zkřížené na kolenou. Než ho dali sem, strčili ho nejdřív do jiné cely, pravděpodobně v obyčejném vězení, do jakési dočasné díry, kterou používaly patroly. Nevěděl, jak dlouho tam byl; určitě několik hodin; bez hodinek a bez denního světla bylo obtížné odhadnout čas. Bylo to hlučné a hnusně páchnoucí místo. Strčili ho do cely, která se podobala té, v níž byl teď, ale byla odporně špinavá a celou dobu v ní bylo nacpáno deset až patnáct lidí. Většinou obyčejní zločinci, ale i několik politických vězňů. Seděl mlčky, opřen o stěnu, špinavá těla do něho strkala, strach a bolest v břiše ho zaměstnávaly příliš, než aby se zajímal o své okolí, ale přesto si všiml ohromného rozdílu v chování vězňů-straníků a těch ostatních. Vězni-straníci byli tiší a vystrašení, kdežto obyčejní kriminálníci si nevšímali nikoho a ničeho. Vykřikovali nadávky na dozorce, zuřivě se s nimi prali, když jim zabavili nějaké věci, psali na podlahu oplzlá slova, jedli pašované jídlo, které vytahovali z tajemných skrýší v šatech, a dokonce pokřikovali na obrazovku, když se snažila zjednat pořádek. Někteří se strážci zřejmě dobře vycházeli, oslovovali je přezdívkami a pokoušeli se loudit cigarety kukátkem ve dveřích. Dozorci také zacházeli s obyčejnými zločinci s jistou shovívavostí, i když drsně. Hodně se mluvilo o táborech nucených prací, kam bude většina vězňů podle očekávání poslána. Usoudil, že v táborech je to celkem dobré, pokud má člověk dobré styky a ví, jak na to. Bují tam úplatkářství, protekce a vyděračství všeho druhu, homosexualita a prostituce, dokonce je tam k mání nedovolený alkohol, destilovaný z brambor. Důvěry tam požívají jen obyčejní zločinci, především gangsteři a vrahové, kteří tvoří jakousi šlechtu. Všechnu špinavou práci vykonávají političtí.
 Neustále přicházeli a odcházeli vězni všeho druhu; pašeráci drog, podomní obchodníci, zloději, bandité, šmelináři, opilci, prostitutky. Někteří opilci byli takoví násilníci, že se ostatní vězni museli spojit, aby je přemohli. Jednou přivlekli čtyři dozorci obrovitou ženu, trosku okolo šedesátky, s velikými, houpajícími se prsy a hustými loknami bílých vlasů, které jí zplihly, jak se bila, kopala a křičela. Stáhli jí holínky, protože se je pokoušela kopat, a hodili ji Winstonovi na klín, že mu skoro přerazili stehenní kosti. Žena se vztyčila a vyprovázela je řevem „… hajzlové!“ Když si všimla, že sedí na čemsi nerovném, sklouzla z Winstonových kolen na lavici.
 „Promiň, drahoušku,“ řekla. „Nesedla bych si na tebe, ale ti buzeranti mě sem hodili. Nevěděj, jak zacházet s dámou, že jo?“ Odmlčela se, poklepala si prsa a říhla. „Pardón,“ řekla, „nejsem docela ve svý kůži.“
 Naklonila se kupředu a důkladně se vyzvracela na zem.
 „Už je to lepčí,“ opřela se dozadu se zavřenýma očima. „Člověk to v sobě nikdá nemá držet, to já říkám. Vyndat, dokud je to v žaludku čerstvý, že jo?“
 Znovu ožila, obrátila se, aby se s odstupem podívala na Winstona, a zřejmě se jí okamžitě zalíbil. Položila mu kolem ramen obrovskou paži a přitáhla ho k sobě, dýchajíc mu do obličeje pivo a zvratky.
 „Jak se jmenuješ, drahouši?“ řekla.
 „Smith,“ řekl Winston.
 „Smith?“ zeptala se. „To je sranda. Já jsem taky Smithová. No co,“ dodala sentimentálně, „mohla bych být tvoje máma.“
 Mohla by to být moje matka, pomyslel si Winston. Byla asi v tom věku a stejné postavy a bylo pravděpodobné, že lidé se po dvaceti letech v pracovním táboře poněkud změní.
 Nikdo jiný na něj nepromluvil. Bylo až překvapující, jak obyčejní zločinci ignorovali vězně-straníky. „Ti političtí,“ říkali o nich s lhostejným pohrdáním. Vězni-straníci se zřejmě báli promluvit s kýmkoli, a především jeden na druhého. Jenom jednou zaslechl v změti hlasů, jak si dvě ženy-straničky, přitisknuté k sobě na lavici, vyměnili několik spěšně zašeptaných slov; a zvlášť mu utkvěla nesrozumitelná narážka na jakousi místnost, které říkaly „stojednička“.
 Asi před dvěma, třemi hodinami ho přivedli sem. Tupá bolest v břiše nikdy docela neustoupila, ale někdy to bylo lepší, někdy horší, a podle toho se i rozpínaly nebo stahovaly jeho myšlenky. Když bolest polevila, propadal panice. Byly chvíle, kdy tak realisticky předvídal, co se s ním stane, až se mu srdce rozbušilo a dech se mu zastavil. Cítil rány obušků na loktech a okované holínky na holeních; viděl se, jak se plazí po zemi, křičí o slitování přes vyražené zuby. Na Julii sotva pomyslel. Nedovedl se na nic soustředit. Miloval ji, nezradil by ji; ale to byl jen fakt, který znal tak, jako znal pravidla aritmetiky. Necítil k ní lásku a nebyl zvědavý, co se s ní děje. Častěji myslel na O’Briena, se zábleskem naděje. O’Brien přece musí vědět, že ho zatkli. Říkal, že Bratrstvo se nikdy nesnaží zachránit své členy. Ale je tu přece žiletka; poslali by žiletku, kdyby mohli. Snad by zůstalo pět vteřin, než by dozorci vtrhli do cely. Žiletka by se do něho zakousla s palčivým chladem, a dokonce i prsty, kterými by ji držel, by prořízla až na kost. Všechny jeho myšlenky patřily trpícímu tělo, které se třáslo i před nejmenší bolestí. Nebyl si jist, zda by žiletku použil, i kdyby měl příležitost. Bylo přirozenější existovat od chvíle ke chvíli a přijímat dalších deset minut života, i když s jistotou, že na konci bude mučení.
 Někdy se pokoušel spočítat porcelánové dlaždičky na stěnách cely. Mělo by to být jednoduché, ale vždy se na nějakém místě v počítání zmýlil. Častěji si kladl otázku, kde je  jaká je právě denní doba. Jednu chvíli si byl jist, že venku je plné denní světlo, a v příštím okamžiku si byl právě tak jist, že je hluboká tma. Na tomto místě, to věděl instinktivně, se světla nikdy nezhasínají. Je to místo bez temnoty; teď mu bylo jasné, proč O’Brien zřejmě pochopil narážku. Na Ministerstvu lásky nebyla okna. Jeho cela je možná v samém středu budovy anebo hned u vnější zdi; možná že je deset poschodí pod zemí anebo třicet nad zemí. V duchu se pohyboval od místa k místu a snažil se podle tělesných pocitů určit, zda hnízdí vysoko ve vzduchu anebo je pochován hluboko pod zemí.
 Zvenčí zazněl dusot holínek. Ocelové dveře se s řinčením otevřely. Dovnitř rázně vstoupil mladý důstojník v elegantní černé uniformě, jako by se celý leskl nablýskanou kůží, jeho bledá souměrná tvář připomínala voskovou masku. Pokynul dozorcům venku, aby přivedli vězně. Do cely se vpotácel básník Ampleforth. Dveře se zase s řinkotem zavřely.
 Ampleforth udělal jeden nebo dva nejisté pohyby ze strany na stranu, nejspíš hledal další dveře, kterými by vyšel ven, a potom začal přecházet sem a tam po cele. Ještě si nevšiml, že je tam Winston. Jeho unavené oči hleděly na stěnu asi metr nad úrovní Winstonovy hlavy. Byl bez bot a z děravých ponožek trčely velké špinavé palce. Také se už několik dní neholil. Štětinaté fousy mu pokrývaly tvář až po lícní kosti a dodávaly mu vzezření lotra, jež divně ladilo s jeho velkou hubenou postavou a nervózními pohyby.
 Winston se trochu probral z letargie. Musí s Ampleforthem promluvit, i s rizikem, že na něj obrazovka začne řvát. Dalo se dokonce předpokládat, že Ampleforth má žiletku.
 „Ampleforthe,“ řekl.
 Řev z obrazovky se neozval. Ampleforth se zastavil, mírně vyveden z míry. Pomalu zaostřil pohled na Winstona.
 „Á, Smith?“ řekl. „Ty taky?“
 „Za co jsi tady?“
 „Abych pravdu řekl…“ Sedl si neohrabaně na lavici proti Winstonovi. „Existuje jediný prohřešek, ne?“ řekl.
 „A dopustil ses ho?“
 „Zřejmě ano.“
 Položil si ruku na čelo a chvilku si tiskl spánky, jako by se snažil na něco se rozpomenout.
 „Tyhle věci se stávají,“ začal neurčitě. „Podařilo se mi oživit jeden případ – možný případ. Byla to neopatrnost, o tom není pochyby. Připravovali jsme konečné vydání Kiplingových básní. Ponechal jsem na konci jednoho verše slovo Bůh. Nemohl jsem si pomoci,“ dodal téměř rozhořčeně a zvedl oči, aby se podíval na Winstona. „Ten řádek se nedal změnit. Rýmovalo se to s kruh. Víš, že v celé slovní zásobě existuje jen asi dvanáct rýmů na kruh? Lámal jsem si hlavu celé dny. Jiný rým nebyl.“
 Výraz v jeho tváři se změnil. Zmizela rozmrzelost a na okamžik vypadal téměř potěšeně. Skrze špínu a rozcuchané vlasy prosvítala intelektuální vroucnost, radost pedanta, který objevil nějaký nepotřebný fakt.
 „Napadlo tě někdy,“ řekl, „že celé dějiny anglické poezie jsou determinovány faktem, že anglický jazyk postrádá rýmy?“
 Ne, tato zvláštní myšlenka Winstona nikdy nenapadla. Ani mu za těchto okolností nepřipadala nijak důležitá nebo zajímavá.
 „Víš, jaká denní doba je,“ zeptal se.
 Ampleforth se zase zatvářil zděšeně. „Ani jsem o tom nepřemýšlel. Zatkli mě – mohlo to být tak před dvěma dny – možná před třemi.“ Těkal očima po stěnách, jako by očekával, že tam najde okno. „Tady není rozdíl mezi dnem a nocí. Nechápu, jak by si člověk mohl vypočítat čas.“
 Hovořili o různých věcech několik minut a vtom je řev z obrazovky bez zjevného důvodu napomenul, aby byli zticha. Winston seděl pokojně, ruce zkřížené. Ampleforth, příliš velký, než aby mohl pohodlně sedět na úzké lavici, se neklidně vrtěl ze strany na stranu, objímaje svýma hubenýma rukama střídavě obě kolena. Obrazovka na něj štěkla, aby seděl klidně. Čas míjel. Dvacet minut – hodina – těžko říci. Venku se znova ozval dupot holínek. Winstonovy vnitřnosti se sevřely. Brzy, velmi brzy, možná za pět minut, možná hned, bude ten dupot znamenat, že na něho přišla řada.
 Dveře se otevřely. Do cely vstoupil mladý důstojník s chladnou tváří. Úsečným pohybem ruky ukázal na Amplefortha.
 „Místnost 101,“ řekl.
 Ampleforth nemotorně vypochodoval mezi dvěma dozorci, ve tváři nejistotu, zmatek a nepochopení.
 Zdálo se, že uplynula dlouhá doba. Znovu se ozvala bolest v břiše. Winstonovy úvahy se točily po stejné trase jako kulička, co padá stále do stejných škvír. V hlavě mu rezonovalo šest věcí: bolest v břiše; kousíček chleba; krev a křik; Julie; O’Brien; žiletka. Zachvátila ho další křeč v útrobách; okované holínky se přibližovaly. Otevřenými dveřmi zavál silný pach studeného potu. Do cely vstoupil Parsons. Měl na sobě khaki šortky a sportovní košili.
 Tentokrát byl Winston tak ohromen, že na své útrapy zapomněl.
 „Ty jsi tady!“ zvolal.
 Parsons se na Winstona podíval pohledem, v němž nebyl ani zájem ani překvapení, jenom utrpení. Začal křečovitě přecházet sem a tam, zřejmě nebyl schopen zůstat v klidu. Kdykoli narovnal masitá kolena, bylo vidět, jak se třesou. Oči měl doširoka otevřené a  upřeně zíral před sebe, jako by se nemohl ubránit, aby hleděl na cosi ve střední vzdálenosti.
 „Za co jsi tu?“ zeptal se Winston.
 „Ideozločin!“ řekl Parsons skoro s pláčem. Z tónu jeho hlasu bylo jasné, že úplně uznává svou vinu, že se toho hrozí a nechce se mu věřit, že by se s ním takové slovo mohlo spojovat. Zastavil se proti Winstonovi a dychtivě začal dorážet: „Nemyslíš si, že mě zastřelí, že ne, kamaráde? Přece člověka nezastřelí, když vlastně nic neudělal – jenom za myšlenky, kterým se nemůže ubránit? Já vím, že člověka spravedlivě vyslechnou. Ach, v tomhle já jim důvěřuju! Přece mají o mně záznamy, ne? Ty přece víš, jaký jsem byl. Vlastně ne špatný chlap. Ne moc chytrý, samozřejmě, ale snaživý. Já se přece snažil udělat pro Stranu všechno, no ne? Vyváznu z toho s pěti lety, nemyslíš? Anebo možná s deseti? Chlap jako já by mohl být v pracovním táboře docela užitečný. Přece by mě nezastřelili jen za to, že jsem jednou vyjel z kolejí?“
 „Jsi vinen?“ zeptal se Winston.
 „To se ví, že jsem vinen!“ vykřikl Parsons a servilně pohlédl na obrazovku. „Snad si nemyslíš, že by Strana zavřela nevinného člověka?“ Jeho žabí obličej se uklidnil a dokonce dostal poněkud svatouškovský výraz. „Ideozločin je příšerná věc, člověče,“ řekl pompézně. „Je zákeřný. Zmocní se tě, ani nevíš jak. Víš jak se zmocnil mně? Ve spánku! Ano, je to tak. A já tak pracoval, snažil se hledět si svýho, vůbec jsem nevěděl, že mám v hlavě něco špatnýho. A potom jsem začal mluvit ze spaní. A víš, co mě slyšeli říkat?“
 Ztišil hlas jako někdo, kdo musí pronést před lékařem neslušné slovo.
 „Pryč s Velkým bratrem! – Ano, to jsem řekl! A zřejmě jsem to opakoval znovu a znovu. Mezi námi, kamaráde, jsem rád, že mě dostali dřív, než to došlo dál. Víš, co jim řeknu, až přijdu před tribunál? ,Děkuju vám,‘ řeknu, ,děkuju vám, že jste mě zachránili dřív, než bylo pozdě.‘“
 „Kdo tě udal?“ zeptal se Winston.
 „Moje dcerka,“ řekl Parsons s jakousi žalostnou pýchou. „Poslouchala klíčovou dírkou. Slyšela, co jsem říkal, a hned na druhý den si to štrádovala k patrole. Na takovýho prcka je to výkon, co? Vůbec jí to nemám za zlý. Fakticky jsem na ni pyšný. Každopádně to dokazuje, že jsem ji vychovával ve správném duchu.“
 Udělal ještě několik trhavých pohybů, a přitom vrhl toužebný pohled na záchodovou mísu. Pak si najednou strhl šortky.
 „Promiň, brachu,“ řekl, „nemůžu si pomoct. To je tím čekáním.“
 Vrazil svou velkou zadnici do záchodové mísy. Winston si zakryl obličej rukama.
 „Smith!“ zařval hlas z obrazovky. „6079 Smith W.! Odkryjte si tvář. Na celách si nikdo tvář zakrývat nebude!“
 Winston dal ruce dolů. Parsons použil záchodu hlučně a mohutně. Potom se ukázalo, že splachování je pokažené a cela dlouhé hodiny hnusně páchla.
  Parsonse odvedli. Přicházeli další vězni a zase záhadně mizeli. Jednu vězeňkyni poslali do „Místnosti 101“ a Winston si všiml, že jako by se scvrkla a změnila barvu, když ta slova uslyšela. Mohlo být odpoledne, v případě, že sem byl přiveden ráno; anebo půlnoc, v případě, že ho sem přivedli odpoledne. V cele bylo šest vězňů, mužů i žen. Seděli docela tiše. Proti Winstonovi byl chlapík s vystouplými zuby, bez brady, jehož obličej připomínal velkého neškodného hlodavce. Tučné skvrnité tváře měl vespod tak vyboulené, že by člověk skoro věřil, že tam má skryté malé zásobníky s potravou. Bledě šedé oči bázlivě těkaly po ostatních, a rychle se odvracely, jakmile zachytily něčí pohled.
 Dveře se otevřely a byl přiveden další vězeň. Při pohledu na něj Winstona zamrazilo. Byl to obyčejný člověk, jistě nebýval žádný fešák ani šereda, snad inženýr nebo třeba technik. Úděsná byla však jeho vychrtlá tvář. Připomínala umrlčí lebku. Byla tak hubená, že ústa a oči vypadaly nepřiměřeně velké a zorničky jako by byly naplněny vražednou, nesmiřitelnou nenávistí ke všemu živému.
 Usedl na lavici kousek od Winstona. Winston na něj už nepohlédl, ale tu zmučenou umrlčí tvář viděl v duchu tak živě, jako by ji měl přímo před očima. Najednou si uvědomil, oč jde. Ten člověk umírá hladem. Na tuhle myšlenku zřejmě přišli všichni v cele naráz. Lidmi na lavici proběhla vlna nepatrného pohybu. Pohled muže bez brady zalétl k člověk s umrlčí tváří, pak se zase odvrátil a znovu se k němu vrátil, jakoby přitahován neodolatelnou silou. Najednou se začal na lavici vrtět. Pak vstal, neohrabaně a kolébavě přešel přes celu, zalovil v kapse kombinézy a s rozpačitým výrazem podal umouněný kousek chleba člověku s umrlčí tváří.
 Z obrazovky zazněl zuřivý, ohlušující řev. Bezbradý se skokem vrátil na své místo. Umrlec rychle strčil ruce za záda, jako by chtěl celému světu ukázat, že dárek odmítl.
 „Bumstead!“ zařval hlas. „2713 Bumstead J.! Pusťte ten kus chleba!“
 Bezbradý nechal kousek chleba spadnout na zem.
 „Zůstaňte stát, kde jste,“ řekl hlas. „Tváří ke dveřím. Nehýbejte se.“
 Bezbradý poslechl. Jeho ducaté tváře se neovladatelně třásly. Dveře se s cvaknutím otevřely. Vešel mladý důstojník, a když ustoupil stranou, objevil se za ním malý, podsaditý dozorce s obrovskými pažemi a rameny. Postavil se proti bezbradému a na důstojníkův signál mu vší silou dal příšernou ránu do úst. Úder byl veden takovou intenzitou, že bezbradého skoro smetl z podlahy. Jeho tělo letělo přes celu a zastavilo se o spodek záchodové mísy. Chvilku tam ležel omráčený a z úst a z nosu mu vytékala tmavá krev. Slabounce sténal, spíš kňučel, zřejmě byl v bezvědomí. Potom se převalil a nejistě se vzepřel na rukou a na kolenou. V proudu krve a slin mu z úst vypadly dvě poloviny umělého chrupu.
 Vězni seděli úplně tiše, ruce na kolenou. Bezbradý se doplazil na své místo. Spodní část jeho obličeje na jedné straně pomalu tmavla. Ústa opuchla v beztvarou masu třešňové barvy, s temnou dírou uprostřed. Krev mu občas kapala na kombinézu. Šedivé oči těkaly z jedné tváře na druhou a byl v nich provinilý výraz, jako by se snažil zjistit, nakolik jím ostatní pohrdají pro jeho ponížení.
 Dveře se otevřely. Důstojník ukázal na muže s umrlčí lebkou.
 „Místnost 101,“ řekl.
 Po Winstonově boku se ozval vzdech a zaúpění. Muž se vrhl na kolena se sepjatýma rukama.
 „Soudruhu! Pane důstojníku!“ křičel. „Tam mě nesmíte dát! Copak jsem vám neřekl všechno? Co ještě chcete vědět? Neexistuje nic, co bych nepřiznal, nic! Jen mi řekněte, co to je, a já to hned přiznám. Napište to a já to podepíšu – cokoli! Jen ne místnost 101!“
 „Místnost 101,“ řekl důstojník.
 Mužova tvář, už teď velmi bledá, se zbarvila tak, že by Winston nebyl věřil, že je to možné. Nabyla naprosto nepochybně zeleného odstínu.
 „Dělejte se mnou, co chcete!“ křičel. „Moříte mě celé týdny hladem. Skončete to a nechte mě umřít. Zastřelte mě. Pověste mě. Odsuďte mě na pětadvacet let. Mám ještě někoho udat? Jen řekněte koho a já vám povím, co budete chtít. Nezáleží mi na nikom, nezáleží mi na tom, co s těmi lidmi uděláte. Mám ženu a tři děti. Nejstaršímu ještě není šest. Můžete si je všechny vzít a podřezat jim krky před mýma očima, a já budu stát a dívat se na to. Jen ne místnost 101.“
 „Místnost 101,“ řekl důstojník.
 Muž se šíleným výrazem rozhlédl po ostatních, jako by chtěl poslat někoho jiného místo sebe. Jeho oči se zastavily na rozbité tváři bezbradého. Vymrštil hubenou paži.
 „Toho byste měli vzít, ne mě!“ křičel. „Vy jste neslyšeli, co říkal, když mu rozbili hubu. Dejte mi příležitost, já vám to řeknu doslova. Ten je proti Straně, ne já.“ Dozorci postoupili dopředu. Mužův hlas se změnil ve vřískot. „Vy jste ho neslyšeli!“ opakoval. „V obrazovce se něco pokazilo. Jeho hledáte, ne mě. Vezměte jeho, ne mě!“
 Dva podsadití dozorci se sehnuli a uchopili ho pod paží. V tom okamžiku sebou mrštil o zem a chopil se železné nohy od lavice. Začal beze slov výt jako zvíře. Dozorci se ho chopili, aby ho odtrhli, ale on se držel s překvapující silou. Snad dvacet vteřin ho tahali. Vězni seděli tiše, ruce na kolenou, a upřeně hleděli před sebe. Kvílení ustalo, muži už zbývaly síly, jen aby se nepustil. Potom zazněl úplně jiný výkřik. Jeden z dozorců mu dupl holínkou na ruku a rozdrtil mu prsty. Postavili ho na nohy.
 „Místnost 101,“ řekl důstojník.
 Muže vyvedli. Kráčel vrávoravě, se skloněnou hlavou, držel si rozdrcenou ruku a všechna bojovnost z něho vyprchala.
 Uplynula dlouhá doba. Jestliže odvedli muže s umrlčí tváří o půlnoci, je teď ráno; jestli se to stalo ráno, tak je odpoledne. Winston byl sám, už celé hodiny. Od sezení na úzké lavici ho všechno bolelo tak, že vstal a procházel se, a obrazovka ho nenapomínala. Kousek chleba ležel stále tam, kde ho bezbradý upustil. Zpočátku se jen s velkým sebezapřením bránil, aby se na něj nepodíval. Nyní hlad ustoupil žízni. V ústech měl lepkavou a špatnou chuť. Hučení a neměnné bílé světlo vyvolávaly skoro mdloby, pocit prázdna uvnitř hlavy. Vstával, nucen nesnesitelnou bolestí v zádech, a hned si zase sedal, protože byl příliš malátný, než aby vydržel stát na nohou. Jakmile však ovládl tělesné pocity, vrátil se strach. Někdy myslel se slabou nadějí na O’Briena a na žiletku. Nejpravděpodobnější bylo, že by žiletka mohla být ukrytá v jídle. Ale dosud mu nedali najíst. Pomyšlení na Julii bylo horší. Možná je jí právě v této chvíli ještě hůř než jemu a křičí bolestí. Kdybych mohl zachránit Julii tím, že by se moje utrpení zdvojnásobilo, udělal bych to? Ano, udělal. Ale to bylo pouze rozumové rozhodnutí, protože věděl, že by to udělat měl. Ale necítil to. Na tomto místě člověk nemohl cítit nic, jen bolest a očekávané utrpení. A je vůbec možné v situaci, kdy člověk už tak zkouší jako zvíře, aby se jeho vlastní bolest zvětšila? Na tuhle otázku ještě nedokázal odpovědět.
 Holínky se znovu přibližovaly. Dveře se otevřely. Vešel O’Brien.
 Winston vyskočil. Byl tím pohledem šokován tak, že z něj vyprchala všechna opatrnost. Poprvé po mnoha letech zapomněl na přítomnost obrazovky.
 „Tebe taky dostali?“ vykřikl.
 „Mě dostali už dávno,“ řekl O’Brien s mírnou, skoro lítostivou ironií. Odstoupil stranou. Za ním se objevil rozložitý dozorce s dkouhým černým obuškem v ruce.
 „Tys to věděl, Winstone,“ řekl O’Brien. „Neklam sám sebe. Tys to přece věděl – od začátku jsi to věděl.“
 Ano, teď chápal, že to od začátku věděl. Ale nebyl čas na to myslet. Teď měl oči jen pro obušek v dozorcových rukách. Může dopadnout kamkoli, na temeno, na okraj ucha, na paži, na loket…
 Loket! Svezl se na kolena, téměř ochromen, svíraje si zasažený loket druhou rukou. Všechno explodovalo žlutým světlem. Nepředstavitelné, je nepředstavitelné, že by jediný úder mohl způsobit takovou bolest! Světlo zmizelo a viděl jen ty dva, jak na něho hledí. Dozorce se smál tomu, jak se složil.
 V každém případě však dostal odpověď na svou otázku. Za nic na světě si člověk nemůže přát znásobení bolesti. Když jde o bolest, může si člověk přát jediné: aby přestala. Nic na světě není tak zlé jako fyzické utrpení. Tváří v tvář takové trýzni není hrdinů, není hrdinů, opakoval si v duchu, když se svíjel na zemi, bezmocně svíraje zchromlou levou paži.

2

Ležel na čemsi, co se podobalo polnímu lůžku, jenže to lůžko se vznášelo vysoko nad zemí a on byl k němu připoután tak, že se nemohl hnout. Na tvář mu dopadalo světlo, které se zdálo silnější než obvykle. O’Brien stál u něj a upřeně se na něho díval. Z druhé strany stál člověk v bílém plášti a držel injekční stříkačku.
 Už dlouho měl otevřené oči, ale své okolí vnímal jen postupně. Měl dojem, že vplul do této místnosti z nějakého úplně jiného světa, ze světa hluboko pod vodou. Jak dlouho tam dole byl, nevěděl. Od chvíle, kdy ho uvěznili, neviděl ani tmu ani denní světlo. Kromě toho nebyly jeho vzpomínky souvislé. Byly chvíle, kdy se jeho vědomí, dokonce i takové vědomí, které si člověk uchovává ve snu, zastavilo a obnovilo až po intervalu prázdnoty. Ale nemohl si ověřit, zda intervaly trvaly dny, týdny anebo jen pár vteřin.
 Celá hrůza začala prvním úderem do lokte. Teprve později si uvědomil, že to všechno byla jen předehra, rituál, jemuž byli podrobeni skoro všichni vězni. Existoval dlouhý výčet zločinů – špionáž, sabotáž a podobně – ke kterým se vlastně musel přiznat každý. Přiznání byla jen formalita, i když mučení bylo skutečné. Nemohl si vzpomenout, kolikrát ho zbili a jak dlouho bití trvalo. Pokaždé se jím zabývalo současně pět nebo šest mužů v černých uniformách. Někdy ho bili pěstí, jindy obušky nebo ocelovými pruty, občas do něj kopali holínkami. Byly chvíle, kdy se válel po zemi, bez studu, jako zvíře, svíjel se sem a tam v neustálém beznadějném úsilí vyhnout se bití, a bezděčně tak vyprovokoval další a další kopance do žeber, do břicha, do loktů, do holení, do rozkroku, do varlat, do kostrče. Byly chvíle, kdy to pokračovalo dál a dál a dál, až se mu zdálo kruté, hanebné a neodpustitelné ne to, že ho dozorci bijí, ale to, že nedokázal ztratit vědomí. Byly chvíle, kdy ho natolik opustila všechna odvaha, že začal prosit o milost dřív, než ho začali bít, pouhý pohled na napřaženou pěst stačil, aby začal chrlit přiznání ke skutečným i k imaginárním zločinům. Jindy se zase rozhodl, že nepřizná nic, každé slovo z něj museli vynutit mezi záchvaty bolesti, a byly chvíle, kdy se chabě pokoušel o kompromis, a v duchu si říkal: Přiznám se, ale ještě ne. Musím vydržet, dokud bolest nebude nesnesitelná. Ještě tři kopance, ještě dva, a pak jim řeknu, co chtějí. Někdy ho zbili tak, že nemohl stát, potom ho hodili jako pytel brambor na kamennou podlahu cely, nechali ho několik hodin vzpamatovat a pak ho vytáhli a bili znovu. Občas mu poskytli i delší čas na zotavení. Vzpomínal si na ty chvíle nejasně, protože je trávil hlavně ve spánku nebo v naprostém umrtvení. Pamatoval se na celu s dřevěnou pryčnou, vlastně jakousi policí, která trčela ze zdi, a plechovým umyvadlem, i na to, jak jedl horkou polévku a chléb a někdy pil kávu. Vybavoval si nabručeného holiče, který mu přišel oškrábnout bradu a ostříhat vlasy, a na nesympatické muže úředního vystupování, kteří mu měřili puls, zkoušeli reflexy, ohrnovali víčka, ohmatávali ho drsnými prsty, zda nemá polámané kosti, a dávali mu do paže uspávací injekci.
 Bití už nebylo tak časté a stalo se hlavně pohrůžkou, hrůzou, kterou mohli kdykoliv znovu vyvolat, kdyby jeho odpovědi byly neuspokojivé. Vyšetřovatelé už nebyli hulváti v černých uniformách, ale straničtí intelektuálové, baculatí svižní chlapíci s blýskavými brýlemi, kteří na něm pracovali na směny v časových úsecích, které trvaly – aspoň si to myslel, jistý si být nemohl – nepřetržitě deset či dvanáct hodin. Vyšetřovatelé dbali na to, aby trpěl neustálou slabou bolestí, ale nešlo jim jen o bolest jako takovou. Fackovali ho, kroutili mu uši, tahali ho za vlasy, nutili ho stát na jedné noze, nedovolili mu jít se vymočit, svítili mu prudkým světlem do tváře, až mu slzely oči; cílem bylo ponížit ho, zničit jeho schopnost diskutovat a logicky uvažovat. Jejich skutečnou zbraní bylo neúprosné vyslýchání, které trvalo hodiny a hodiny, podráželi mu nohy a chystali mu léčky, překrucovali všechno, co řekl, usvědčovali ho na každém kroku, že lže a protiřečí si; až se rozplakal, hanbou i nervovým vyčerpáním. Někdy se rozplakal třeba i pětkrát za jediné sezení. Většinu času ho uráželi a při každém zaváhání mu vyhrožovali, že ho opět předají dozorcům; někdy však najednou změnili tón, říkali mu soudruhu, apelovali na něj ve jménu Angsocu a Velkého bratra a starostivě se vyptávali, jestli ještě ani teď v sobě nemá dost oddanosti Straně, aby chtěl odčinit zlo, které spáchal. Když měl po hodinách výslechu nervy nadranc, přiměly ho i takové prosby k ubrečenému fňukání. Nakonec ho ty dotěrné hlasy zlomily dokonaleji než boty a pěsti dozorců. Proměnil se v ústa, která mluvila, ruku, jež podepisovala, co se od něj žádalo. Jeho jediný zájem bylo zjistit, co po něm chtějí, a rychle to vyklopit, než týrání začne nanovo. Přiznal se, že úkladně zavraždil významné členy Strany, rozšiřoval podvratné pamflety, zpronevěřil státní peníze, prodal vojenské tajemství, páchal sabotáže všeho druhu. Přiznal se, že byl placený špión eastasijské vlády už v roce 1968. Přiznal se, že je věřící, obdivovatel kapitalismu a sexuální zvrhlík. Přiznal se, že zavraždil svou ženu, i když věděl, a jeho vyšetřovatelé to také museli vědět, že jeho žena ještě žije. Přiznal se, že byl po léta v osobním spojení s Goldsteinem, že byl členem podzemní organizace, k níž patřil skoro každý člověk, kterého znal. Bylo jednodušší přiznat se ke všemu a kdekoho do toho zaplést. Navíc to v jistém smyslu bylo všechno pravda. Pravdou bylo, že je nepřítel Strany, a Strana nedělá rozdíl mezi myšlenkou a činem.
 Měl také vzpomínky jiného druhu. Vytanuly mu občas v mysli bez jakékoli spojitosti, jako obrázky, kolem nichž bylo všude černo. Byl v cele, ve které bylo možná tma, možná světlo, protože viděl jen pár očí. U ruky mu pomalu a pravidelně tikal nějaký přístroj. Ty oči se zvětšily a rozzářily. Najednou byl vymrštěn ze svého místa, vletěl střemhlav do těch očí a ty ho pohltily.
 Seděl připoután k židli obklopené číselníky, pod oslňujícími světly. Nějaký muž v bílém plášti odečítal z číselníků. Venku zazněl dupot těžkých holínek. Dveře se s cvaknutím otevřely. Vešel důstojník s voskovou tváří, následován dvěma dozorci.
 „Místnost 101,“ řekl důstojník.
 Muž v bílém plášti se ani neohlédl, ani se na Winstona nepodíval, hleděl jen na ty číselníky.
 Valil se obrovskou chodbou, kilometr širokou, plnou zářivého zlatistého světla, řval smíchem a z plných plic křičel svá přiznání. Přiznával se ke všemu, dokonce i k věcem, které se mu podařilo zatajit při mučení. Vyprávěl příběh svého života posluchačstvu, které ho už znalo. Byli tam dozorci, další vyšetřovatelé, muži v bílých pláštích, O’Brien, Julie, pan Charrington, všichni se valili chodbou a řičeli smíchem. Přeskočili cosi příšerného, co čekalo uloženo v budoucnosti, a rázem bylo po všem. Všechno bylo v pořádku, už mu nehrozila žádná bolest, poslední hříšek jeho života byl odhalen, pochopen, odpuštěn.
 Vstával z pryčny a byl si napůl jist, že slyšel O’Brienův hlas. V průběhu výslechů měl pocit, že O’Brien je vedle něho, jenomže ho nebylo vidět. To O’Brien všechno řídil. To on nasadil strážce na Winstona a zabránil jim, aby ho zabili. To on rozhodoval, kdy má Winston křičet bolestí, kdy má mít oddech, kdy má být nakrmen, kdy má spát, kdy mu mají do paže napumpovat drogy. To on kladl otázky a naznačoval odpovědi. On byl trýznitel i ochránce, inkvizitor i přítel. A jednou – Winston si nemohl vzpomenout, zda pod drogami nebo v normálním spánku, nebo dokonce v bdělém stavu – mu čísi hlas zašeptal do ucha: „Neboj se, Winstone, chráním tě. Sedm let jsem tě sledoval. Teď přišel obrat. Zachráním tě, učiním tě dokonalým.“ Nebyl si jistý, zda to byl hlas O’Brienův, ale byl to týž hlas, který mu kdysi řekl: „Setkáme se na místě, kde není temnoty,“ v jiném snu, před sedmi lety.
 Nevzpomínal si, jak výslech skončil. Nějaký čas o sobě nevěděl a potom se cela, nebo místnost, ve které byl nyní, postupně zhmotnila. Ležel skoro natažený na zádech, neschopný pohybu. Tělo měl připoutáno ve všech důležitých bodech. Dokonce i hlavu měl vzadu nějakým způsobem sevřenou. O’Brien se na něho díval vážně, skoro smutně. Jeho tvář, když ji pozoroval zdola, vypadala drsná a sešlá, s váčky pod očima a vráskami únavy od nosu k bradě. Byl starší, než si Winston myslel, bylo mu tak osmačtyřicet nebo padesát. Ruku měl na číselníku s čísly po obvodě a s pákou nahoře.
 „Řekl jsem ti,“ pravil O’Brien, „že až se zase sejdeme, bude to tady.“
 „Ano,“ řekl Winston.
 Bez výstrahy, jen po nepatrném pohybu O’Brienovy ruky, mu tělem projela vlna bolesti. Byla to úděsná bolest, protože nechápal, co se děje, a měl pocit, že je smrtelně zraňován. Nevěděl, zda se to skutečně děje, nebo zda je to vyvoláno elektrickým proudem. Ale kroutilo mu to tělo a pomalu lámalo klouby. Bolestí mu vyrazil na čele pot. Nejhorší však byl strach, že mu praskne páteř. Zaťal zuby a těžce dýchal nosem, snaže se co nejdéle nekřičet.
 „Bojíš se,“ řekl O’Brien, pozoruje jeho tvář, „že v příštím okamžiku se něco zlomí. Máš strach, že to bude páteř. Živě si v duchu představuješ, jak se ti rvou obratle a jak z nich kape míšní mok. Že je to tak, Winstone?“
 Winston neodpověděl. O’Brien vrátil páku po číselníku. Vlna bolesti ustoupila tak rychle, jak přišla.
 „To bylo čtyřicet,“ řekl O’Brien. „Vidíš, čísla na číselníku jdou až do stovky. Pamatuj, že ti v kteroukoliv chvíli mohu způsobit bolest jakéhokoli stupně. Když budeš lhát, vytáčet se, nebo ze sebe dělat hlupáka, okamžitě budeš řvát bolestí. Rozumíš?“
 „Ano,“ řekl Winston.
 O’Brienovo chování ztratilo na strohosti. Zamyšleně si posunul brýle a udělal pár kroků. Když promluvil, jeho hlas byl mírný a trpělivý. Vypadal jako lékař, učitel nebo dokonce kněz, který se úzkostlivě snaží spíš vysvětlit a přesvědčit než trestat.
 „Dávám si s tebou práci, Winstone,“ řekl, „protože se to vyplatí. Víš moc dobře, oč jde. Už celé roky to víš, i když proti tomu vědomí bojuješ. Jsi pomatený. Máš narušenou paměť. Nejsi schopný zapamatovat si skutečné události a přesvědčuješ sám sebe že si pamatuješ jiné události, které se nikdy nestaly. Naštěstí se to dá léčit. Sám jsi se z toho vyléčit nemohl, protože jsi nechtěl. Nebyl jsi schopný vynaložit ani trochu úsilí a vůle. A já dobře vím, že i teď se ještě držíš své choroby a myslíš si, že je to ctnost. Vezměme příklad: s kterou velmocí je Oceánie v této chvíli ve válce?“
 „Když mě zatkli, byla Oceánie ve válce s Eastasií.“
 „S Eastasií. Dobře. Oceánie byla odjakživa ve válce s Eastasií, ne?“
 Winston se nadechl. Otevřel ústa, aby něco řekl, a potom zmlkl. Nemohl odtrhnout oči od číselníku.
 „Pravdu, prosím tě, Winstone. Tvou pravdu. Pověz mi, co si podle tebe pamatuješ.“
 „Vzpomínám si, že ještě týden před tím, než mě zatkli, jsme vůbec nebyli ve válce se Eastasií. Byli jsme spojenci. Válku jsme vedli proti Eurasii. Trvala čtyři roky. Předtím…“
 O’Brien ho zarazil pohybem ruky.
 „Jiný příklad,“ řekl. „Před několika lety jsi trpěl skutečně vážnou halucinací. Věřil jsi, že tři muži, tři někdejší členové Strany jménem Jones, Aaronson a Rutherford – lidé, kteří byli popraveni za velezradu a sabotáž, k nimž se plně přiznali – nebyli vinni zločiny, ze kterých byli obžalováni. Věřil jsi, že jsi měl v rukou nepochybný důkaz, svědčící o tom, že jejich přiznání bylo falešné. Byla tu jistá fotografie, o níž jsi měl mylnou představu. Tys věřil, žes ji skutečně držel v rukou. Ta fotografie byla asi taková.“
 V O’Brienových prstech se objevil obdélníkový výstřižek z novin. Asi tak pět vteřin ho Winston jasně viděl. Byla to fotografie Jonese, Aaronsona a Rutherforfa na stranické konferenci v New Yorku, na kterou náhodou přišel před jedenácti lety a okamžitě ji zničil. Měl ji před očima jen okamžik, pak už ji nikdy nespatřil. Ale viděl ji, nepochybně ji viděl! Zoufale a marně se pokusil otočit se, uvolnit horní část těla. Nedokázal se však pohnout ani o centimetr. V tu chvíli zapomněl dokonce i na číselník. Jeho jediným přáním bylo držet tu fotografii znovu v prstech, anebo si ji alespoň prohlédnout.
 „Ona existuje?“ vykřikl.
 „Ne,“ řekl O’Brien.
 Přešel napříč místností. V protější zdi byla paměťová díra. O’Brien nadzvedl mřížku. Tenký kousek papíru zavířil v proudu teplého vzduchu a zmizel v záblesku plamene. O’Brien se odvrátil od zdi.
 „Popel,“ řekl. „Popel, který se ani nedá identifikovat. Prach. Neexistuje. Nikdy neexistovala.“
 „Ale vždyť přece existovala. Existuje! Existuje v paměti. Já si to pamatuju. Ty si to pamatuješ.“
 „Nepamatuju,“ řekl O’Brien.
 Winstona opustila veškerá naděje. To byl doublethink. Připadal si zoufale bezmocný. Kdyby si mohl být jist, že O’Brien lže, asi by mu to nevadilo. Ale bylo docela dobře možné, že O’Brien na tu fotografii opravdu zapomněl. A jestli zapomněl, pak určitě také zapomněl, že popřel, že si vzpomíná, a zapomněl na samotný akt zapomenutí. Jak si může člověk být jistý, že je to všechno jen trik? Možná že skutečně může dojít k takovému šíleném rozpadu vědomí. Ta myšlenka ho dorazila.
 O’Brien se na něho pátravě díval. Víc než kdy jindy vypadal jako učitel, který si dává práci se vzpurným, ale nadaným dítětem.
 „Existuje stranická poučka, která hovoří o ovládání minulosti,“ řekl. „Zopakuj ji, prosím!“
 „Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost; kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost,“ zopakoval Winston poslušně.
 „Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost,“ řekl O’Brien, pomalu kývaje hlavou na souhlas. „Jsi toho názoru, Winstone, že existence minulosti je reálná?“
 Winstona se opět zmocnil pocit bezmoci. Jeho pohled zaletěl k číselníku. Nejen že netušil, zda „ano“ či „ne“ je odpověď, která ho zachrání před bolestí; nevěděl dokonce, ani které odpovědi věří jako pravdivé.
 O’Brien se nepatrně usmál. „Ty nejsi metafyzik, Winstone,“ řekl. „Do této chvíle ses nikdy nezamyslel nad tím, co znamená existence. Zeptám se přesněji. Existuje minulost konkrétně, v prostoru? Je někde místo, nějaký svět pevných předmětů, kde se ještě odehrává minulost?“
 „Ne.“
 „Tak kde tedy minulost existuje, pokud vůbec existuje?“
 „V záznamech. Je zapsána.“
 „V záznamech. A…?“
 „V mysli. V lidské paměti.“
 „V paměti. Tak, velmi dobře. My, Strana, ovládáme všechny záznamy a my také ovládáme veškerou paměť. Takže ovládáme minulost, ne?“
 „Ale jak můžete lidem zabránit, aby si pamatovali události!“ vykřikl Winston, který zase na okamžik zapomněl na číselník. „Podvědomě, i když se tomu člověk brání. Jak můžete ovládat paměť? Mou jste neovládli.“
 O’Brien se zatvářil přísně. Položil ruku na číselník.
 „Naopak,“ řekl, „tys ji neovládl. To tě přivedlo až sem. Jsi tu, protože jsi nebyl dost pokorný, dost ukázněný. Nechceš se podrobit, což je cena za duševní zdraví. Dal jsi přednost tomu být šílený, být sám jako menšina. Jedině ukázněná mysl chápe realitu, Winstone. Ty věříš, že realita je něco objektivního, vnějšího, co existuje samo o sobě. Věříš rovněž, že podstata skutečnosti je samozřejmá. Když sám sebe klameš a myslíš si, že něco vidíš, předpokládáš, že každý vidí tutéž věc tak jako ty. Ale já ti řeknu, Winstone, že skutečnost není mimo nás. Realita existuje v lidském vědomí a nikde jinde. Ne ve vědomí jednotlivce, které se může mýlit a i tak brzy zaniká; ve vědomí Strany, které je kolektivní a nesmrtelné. Cokoli Strana považuje za pravdu, je pravda. Realitu není možné vidět jinak než očima Strany. Tento fakt se budeš muset znovu naučit, Winstone. K tomu je třeba změnit své vědomí, vynaložit vůli. Nejprve se musíš pokořit, pak se uzdravíš.“
 Na chvíli se odmlčel, jako by chtěl, aby to, co řekl, se mu vrylo do paměti.
 Vzpomínáš si,“ pokračoval, „jak sis zapsal do deníku Svoboda je svoboda říkat, že dvě a dvě jsou čtyři?“
 „Ano,“ řekl Winston.
 O’Brien zvedl levou ruku hřbetem k Winstonovi, palec měl skrytý a čtyři prsty roztažené.
 „Kolik prstům držím nahoře, Winstone?“
 „Čtyři.“
 „A když Strana řekne, že to nejsou čtyři, ale pět, kolik jich bude potom?“
 „Čtyři.“
 Slovo zaniklo v záchvatu bolesti. Ručička na číselníku vystřelila na padesát pět. Winstonovi vyrazil po celém těle pot. Do plic vnikal vzduch a vyrážel z něho v hlubokých vzdeších, kterým nemohl zabránit, ani když zatnul zuby. O’Brien ho pozoroval, čtyři prsty stále ještě roztažené. Odtáhl páku. Bolest povolila jen nepatrně.
 „Kolik prstů, Winstone?“
 „Čtyři.“
 Ručička vyskočila na šedesát.
 „Kolik prstů, Winstone,“
 „Čtyři! Čtyři! Co jiného můžu říct? Čtyři!“
 Ručička určitě zase stoupla, ale nedíval se na ni. Výhled mu zakrývala tvrdá, přísná tvář a čtyři prsty. Ty prsty mu vyvstaly před očima jako sloupy, obrovské, nejasné a jakoby vibrující, ale nepochybně byly čtyři.
 „Kolik prstů, Winstone?“
 „Čtyři! Přestaň s tím, přestaň! Jak můžeš pokračovat? Čtyři! Čtyři!“
 „Kolik prstů, Winstone?“
 „Pět! Pět! Pět!“
 „Ne, Winstone, to nemá smysl. Lžeš. Stále si ještě myslíš, že jsou čtyři. Kolik prstů, prosím?“
 „Čtyři! Pět! Čtyři! Co chceš! Jen to zastav, zastav tu bolest!“
 Najednou zase seděl a O’Brien měl paži kolem jeho ramen. Asi na pár vteřin ztratil vědomí. Pouta, jež držela jeho tělo, byla uvolněna. Bylo mu zima, neovladatelně se třásl, zuby mu jektaly a po lících se mu valily slzy. Na chvilku se přitiskl k O’Brienovi jako dítě, těžká paže kolem ramen ho jaksi uklidňovala. Měl pocit, že O’Brien je jeho ochránce, že ta bolest přichází zvenčí, z nějakého jiného zdroje, že O’Brien ho před ní zachrání.
 „Učení ti jde pomalu, Winstone,“ řekl O’Brien mírně.
 „Co mám dělat?“ jektal. „Co mám dělat, abych neviděl, co mám před očima? Dvě a dvě jsou čtyři.“
 „Někdy, Winstone, je to pět. A někdy tři. Někdy všechno dohromady. Naráz. Musíš se víc snažit. Vrátit se k zdravému rozumu není snadné.“
 Položil Winstona na postel. Jeho údy byly opět pevně sevřené, ale bolest odplula, přestal se třást, zůstal jen slabý a bylo mu zima. O’Brien pokynul hlavou k muži v bílém plášti, který tu nehnutě stál během celé procedury. Muž v bílém plášti se sklonil, hleděl zblízka Winstonovi do očí, nahmatal mu puls, položil mu ucho na hruď, tu a tam poklepal, a potom kývl směrem k O’Brienovi.
 „Znova,“ řekl O’Brien.
 Bolest se vlila Winstonovi do těla. Ručička musela být na sedmdesáti, pětašedesáti. Tentokrát zavřel oči. Viděl, že prsty tam stále jsou, a stále jsou čtyři. Šlo jen o to zůstat naživu, než křeč pomine. Přestal vnímat, jestli křičí nebo ne. Bolest se opět zmírnila. Otevřel oči. O’Brien odtáhl páku.
 „Kolik prstů, Winstone?“
 „Čtyři. Myslím, že čtyři. Viděl bych jich pět, kdybych mohl. Snažím se vidět pět.“
 „Co bys chtěl: přesvědčit mě, že jich vidíš pět, anebo je skutečně vidět?“
 „Skutečně je vidět.“
 „Znova,“ řekl O’Brien.
 Ručička se octla snad na osmdesáti nebo devadesáti. Winston si občas nemohl vzpomenout, co, nebo kdo mu tu bolest způsobuje. Za jeho sevřenými víčky se pohyboval celý les prstů v jakémsi tanci, komíhaly se sem a tam, ztrácely se jeden za druhýma  znovu se objevovaly. Snažil se je spočítat, ale nemohl si vzpomenout proč. Věděl jen to, že je nemožné je spočítat a že to souvisí s jakousi tajemnou totožností mezi pěti a čtyřmi. Bolest opět ustala. Když otevřel oči, zjistil, že vidí stále totéž. Nespočetné prsty jako pohybující se stromy poletovaly sem a tam a různě se křižovaly. Zase oči zavřel.
 „Kolik prstů, Winstone?“
 „Nevím, nevím. Jestli to uděláš znovu, zabiješ mě. Čtyři, pět, šest – čestné slovo, nevím.“
 „To už je lepší,“ řekl O’Brien.
 Winstonovi vklouzla do paže jehla. Skoro v témže okamžiku se mu tělem rozlilo požehnané, hojivé teplo. Na bolest už skoro zapomněl. Otevřel oči a pohlédl vděčně na O’Briena. Při pohledu na tvrdou tvář s výraznými rysy, tak hrubou a tak inteligentní, jako by se mu srdce obrátilo. Kdyby se mohl pohnout, byl by natáhl ruku a položil ji O’Brienovi na paži. Nikdy ho nemiloval tak hluboce jako v této chvíli a nejen proto, že zastavil bolest. Vrátil se mu starý pocit, že v podstatě nezáleží na tom, zda je O’Brien přítel nebo nepřítel. O’Brien byl člověk, se kterým se dalo mluvit. Možná že člověk ani tolik nepotřebuje, aby ho někdo miloval, ale aby mu někdo rozuměl. O’Brien ho mučil až na práh šílenství a už brzy, to je jisté, ho pošle na smrt. Ale na tom nezáleží. V jistém smyslu to bylo ještě hlubší než přátelství, byli důvěrní přátelé; kdesi existovalo místo, kde se mohli sejít a rozmlouvat, i když skutečná slova možná nikdy nebudou vyřčena. O’Brien na něho shlížel s výrazem, který napovídal, že snad myslí na totéž. Promluvil lehkým, konverzačním tónem.
 „Víš, kde jsi, Winstone?“ zeptal se.
 „Nevím. Tuším. Na Ministerstvu lásky.“
 „Víš, jak dlouho už jsi tady?“
 „Nevím. Dny, týdny, měsíce – myslím, že měsíce.“
 „A proč si myslíš, že sem lidi vodíme?“
 „Abyste je donutili k přiznání.“
 „Ne, to není pravý důvod. Zkus to znovu.“
 „Abyste je potrestali.“
 „Ne!“ vykřikl O’Brien. Jeho hlas se neobyčejně změnil a obličej mu najednou zpřísněl i ožil. „Ne! Nejen proto, abychom z vás vytáhli přiznání a potrestali vás. Mám ti říct, proč jsme tě sem vzali? Abychom tě vyléčili! Abychom tě uzdravili! Chápeš, Winstone, že nikdo, koho sem dovedem, nevyjde z našich rukou nevyléčený? Nás nezajímají ty pitomé zločiny, které jste spáchali. Strana se nezajímá o konkrétní činy, my se staráme o myšlenky. My své nepřátele neničíme, my je měníme. Chápeš, co tím myslím?“
 Skláněl se nad Winstonem. Jeho obličej vypadal obrovský, protože byl tak blízko, a obludně škaredý, protože se na něj díval zespodu. Navíc z něj vyzařovalo jisté vytržení, skoro šílenství. Winston opět ztratil odvahu. Byl by se skrčil ještě hlouběji na lůžku, kdyby to šlo. Měl pocit, že O’Brien určitě otočí číselníkem, jen tak z rozmaru. V této chvíli se však O’Brien obrátil. Udělal pár kroků po místnosti. Potom pokračoval, už ne s takovou prudkostí.
 „Především si musíš uvědomit, že na tomto místě neexistuje mučednictví. Četl jsi o pronásledování z náboženských důvodů v minulosti. Ve středověku existovala inkvizice. Bez úspěchu. Chtěla vykořenit kacířství a skončila tím, že ho učinila trvalým. Za každého kacíře, kterého upálili na hranici, povstaly tisíce dalších. Proč? Protože inkvizice zabíjela své nepřátele veřejně a dřív, než se káli; zabíjela je vlastně proto, že se nekáli. Lidé umírali, protože se nechtěli vzdát své pravé víry. Přirozeně všechna sláva pak připadla oběti a hanba padla na inkvizitora, který ji dal upálit. Později, ve dvacátém století, přišli totalitariáni, jak se jim říkalo. Němečtí nacisté a ruští komunisté. Rusové pronásledovali kacířství krutěji než inkvizice. A mysleli si, že se poučili z chyb minulosti. Věděli však, že mučedníky produkovat nesmějí. Dřív než se svými obětmi uspořádali veřejný proces, zničili jejich důstojnost. Udolali je týráním a samotou, až z nich byly opovrženíhodné krčící se trosky, které se přiznávaly ke všemu, co jim vložili do úst. Kydali na sebe hnůj, obviňovali se vzájemně a skrývali se jeden za druhého, kňučeli o slitování. A přece se za pár let všechno znovu opakovalo. Z mrtvých se stali mučedníci a jejich ponížení bylo zapomenuto. Ještě jednou, proč? Především proto, že z nich přiznání vytáhli násilím a že byla nepravdivá. My takové chyby neděláme. Všechna doznání učiněná zde jsou pravdivá. Děláme je pravdivými. A především nedovolíme mrtvým, aby povstali proti nám. Přestaň si myslet, že ti potomstvo dá za pravdu, Winstone. Další generace o tobě nikdy ani neuslyší. Budeš beze zbytku odstraněn z dějinného procesu. Nic z tebe nezůstane, ani jméno v matrice, ani vzpomínka v žijícím mozku. Budeš anulován v minulosti, stejně jako v budoucnosti. Bude to, jako bys nikdy neexistoval.“
 Tak proč se tolik namáháte mučením? pomyslel si Winston s okamžitou trpkostí. O’Brien se v chůzi zastavil, jako by byl Winston vyslovil svou myšlenku nahlas. Jeho velká ošklivá tvář se přiblížila, oči se trochu zúžily.
 „Myslíš na to,“ řekl, „že když tě chceme úplně zničit, aby na ničem, co řekneš nebo uděláš, už ani v nejmenším nezáleželo, proč se tedy tak namáháme s tvým výslechem? Na to jsi myslel, ne?“
 „Ano,“ řekl Winston.
 O’Brien se nepatrně usmál. „Jsi kaz ve vzorku, Winstone. Jsi skvrna, která se musí vymazat. Neřekl jsem ti právě, že jsme jiní než pronásledovatelé v minulosti? Nespokojíme se s negativní poslušností, ani s nejpodlejší podřízeností. Až se nám konečně podrobíš, uděláš to z vlastní, svobodné vůle. Neničíme kacíře proto, že nám odporuje; nikdy ho nezničíme, dokud nám odporuje. Obrátíme ho, zmocníme se jeho niterného myšlení, přetvoříme ho. Vyženeme z něho všechno zlo a všechny iluze; převedeme ho na naši stranu ne vnějškově, ale doopravdy, srdcem i duší. Než ho zabijeme, uděláme z něj jednoho z nás. Nestrpíme, aby kdekoli na světě existovala chybná myšlenka, byť sebetajnější a sebebezmocnější. Ani v okamžiku smrti nemůžeme připustit úchylku. Za starých časů kráčel kacíř na hranici stále ještě jako kacíř, vykřikoval svoje kacířství a jásal nad ním. Dokonce i oběti ruských čistek mohly nést svou vzpouru uzavřenou v lebce, ještě když kráčely uličkou, na jejímž konci je čekala kulka. My však uděláme mozek dokonalým, ještě než ho vystřelíme. Přikázání starého despotizmu znělo: Nebudeš. Přikázání totalitarismu zní Budeš. Naše přikázání je Jsi! Ti, které sem přivedeme, proti nám nikdy nevystoupí. Každý je očištěn. Dokonce i ty tři ubohé zrádce, v jejichž nevinnost jsi kdysi věřil, Jonese, Aaronsona a Rutherforada, jsme nakonec zlomili. Sám jsem se účastnil jejich výslechů. Viděl jsem, jak je postupně zlomilo vyčerpání, jak fňukali, naříkali, plakali a nakonec, už ne bolestí nebo strachem, jenom se káli. V době, kdy jsme s nimi skoncovali, byli už jen lidské skořápky. Nezůstalo v nich nic, jen lítost nad tím, co spáchali, a láska k Velkému bratru. Bylo až dojemné vidět, jak ho milují. Žebronili, aby je zastřelili rychle, aby zemřeli, dokud je jejich mysl ještě čistá.“
 Jeho hlas zněl skoro snivě, v tváři stále ještě to vytržení, šílené nadšení. Ten se nepřetvařuje, pomyslel si Winston; není pokrytec, věří každému svému slovu. Winsotna tížilo vědomí vlastní intelektuální méněcennosti. Sledoval těžkou, leč pružnou postavu, přecházející sem a tam, chvílemi ho viděl, chvílemi ne. O’Brien byl v každém ohledu větší než on sám. Všechny myšlenky, které ho napadly nebo napadnout mohly, O’Brien už dávno znal, prozkoumal a zamítl. Jeho vědomí bylo součástí O’Brienova. Bylo však v tom případě možné, že je O’Brien šílený? Šílený musí být on, Winston. O’Brien se zastavil a shlédl k němu. Jeho hlas už zase zpřísněl.
 „Nemysli si, že se zachráníš, Winstone. Nezachráníš se, ani když se nám bůhvíjak dokonale podrobíš. Nikdo, kdo jednou sešel na scestí, nebude ušetřen. I kdyby se nám zlíbilo nechat tě dožít stáří, stejně bys nám nikdy neunikl. Co se ti teď děje, je definitivní. Pochop to včas. Přivedeme tě k hranici, odkud není návratu. Budou se s tebou dít věci, ze kterých se nevzpamatuješ, i kdybys žil tisíc let. Nikdy už nebudeš schopen lásky, přátelství, odvahy nebo poctivosti. Budeš dutý. Vymačkáme tě, až budeš docela prázdný, a pak tě naplníme sebou.“
 Odmlčel se a pokynul muži v bílém plášti. Winston si uvědomil, že za jeho hlavou vlečou nějaký těžký přístroj. O’Brien se posadil vedle postele, takže jeho tvář byla téměř na stejné úrovni s Winstonovou.
 „Tři tisíce,“ řekl muži v bílém plášti přes Winstonovu hlavu.
 Dvě měkké, trochu vlhké podložky dolehly Winstonovi na spánky. Zachvěl se. Přicházela bolest, nový druh bolesti. O’Brien povzbudivě, skoro laskavě položil svou ruku na jeho.
 „Tentokrát to nebude bolet,“ řekl. „Dívej se mi do očí.“
 V tom okamžiku nastal ničivý výbuch, anebo se to aspoň výbuchu podobalo, i když nebylo jisté, zda se ozval nějaký hluk. Nepochybně však vzplálo oslepující světlo. Winston nebyl zraněn, jen ho to srazilo k zemi. Když k tomu došlo, ležel sice na zádech, ale měl divný pocit, že byl do té polohy sražen. Jakýsi strašlivý, bezbolestný úder ho přibil k zemi. Také s jeho hlavou se něco stalo. Když byl opět s to zaměřit pohled, vzpomněl si, kdo je a kde je, poznával tvář, jež na něj hleděla; kdesi však zela velká prázdnota, jako by mu vybrali kus mozku.
 „To přestane,“ řekl O’Brien. „Podívej se mi do očí. S kterou zemí je Oceánie ve válce?“
 Winston se rozmýšlel. Věděl, co znamená Oceánie a že on sám je občan Oceánie. Rozpomenul se také na Eurasii a Eastasii, ale kdo s kým válčí, nevěděl. Vlastně si ani neuvědomoval, že nějaká válka je.
 „Nepamatuji se.“
 „Oceánie je ve válce s Eastasií. Budeš si to pamatovat?“
 „Ano.“
 „Oceánie byla vždycky ve válce s Eastasií. Od začátku tvého života, od začátku Strany, od začátku dějin trvá bez přestání pořád ta stejná válka. Budeš si to pamatovat?“
 „Ano.“
 „Před jedenácti lety sis vytvořil legendu o třech mužích, kteří byli odsouzeni k smrti pro velezradu. Namlouval sis, žes viděl kus papíru dokazující jejich nevinu. Žádný takový papír nikdy neexistoval. Vymyslel sis ho, později jsi tomu začal věřit. Vzpomínáš si na chvíli, kdy sis to poprvé vymyslel? Pamatuješ se na to?“
 „Ano.“
 O’Brien zvedl čtyři prsty na levé ruce, palec schovaný.
 „Tady je pět prstů. Vidíš pět prstů?“
 „Ano.“
 A viděl je, v jednom letmém okamžiku, než se změnil obraz, který spatřil v duchu. Viděl pět prstů a nebyla to žádná deformace. Potom bylo zas všechno normální a starý strach, nenávist a pobouření se znovu draly ven. Ale byl okamžik – nevěděl, jak dlouhý, trval možná třicet vteřin – průzračné jistoty, kdy každý nový O’Brienův námět zaplnil kousek prázdnoty a stal se absolutní pravdou a kdy dvě a dvě mohly být tři právě tak snadno jako pět, jestliže bylo třeba. To však pominulo, ještě než O’Brien spustil ruku; ale i když to nemohl znovu zachytit, mohl si to zapamatovat, jako si člověk zapamatuje živou zkušenost z dávného období vlastního života, kdy byl vlastně jiný člověk.
 „Teď chápeš,“ řekl O’Brien, „že je to v každém případě možné.“
 „Ano,“ řekl Winston.
 O’Brien se zvedl s výrazem uspokojení. Po levé straně zahlédl Winston, jak člověk v bílém plášti rozbil ampulku a natáhl tekutinu injekční stříkačkou. O’Brien se s úsměvem obrátil k Winstonovi. Urovnal si brýle na nose skoro tím starým způsobem.
 „Pamatuješ, jak sis zapsal do deníku,“ řekl, „že nezáleží na tom, jestli jsem přítel nebo nepřítel, protože jsem aspoň člověk, který ti rozumí a se kterým se dá mluvit? Měl jsi pravdu. Rád s tebou mluvím. Tvé nitro mě přitahuje. Připomínáš mi mé vlastní, až na to, že jsi šílený. Než tohle sezení skončíme, můžeš mi položit pár otázek. Chceš?“
 „Jakýchkoli otázek?“
 „Jakýchkoli.“ Všiml si, že Winston upírá zrak na číselník. „Je vypnutý. Jaká je tvá první otázka?“
 „Co jste udělali s Julií?“ zeptal se Winston.
 O’Brien se opět usmál. „Zradila tě, Winstone. Okamžitě a beze zbytku. Málokdy přejde někdo na naši stranu tak rychle. Sotva bys ji poznal, kdybys ji viděl. Veškerou její odbojnost, lži, pošetilost, vulgárnost, všechno z ní vypálili. Dokonalá konverze, učebnicový případ.“
 „Mučili jste ji?“
 O’Brien ponechal otázku bez odpovědi. „Dál,“ řekl.
 „Existuje Velký bratr?“
 „Samozřejmě že existuje. Strana existuje. Velký bratr je ztělesněním Strany.“
 „Existuje stejně jako já?“
 „Ty neexistuješ,“ řekl O’Brien.
 Znovu ho zachvátil pocit bezmocnosti. Znal, nebo si dovedl představit argumenty, které dokazovaly jeho neexistenci; ale to byly nesmysly, jen slovní hříčky. Není sám výrok Ty neexistuješ logicky absurdní? Ale jaký má smysl to říkat? V duchu se otřásl, když pomyslel na šílené argumenty, na něž se nedalo odpovědět a kterými ho O’Brien zničí.
 „Myslím, že existuji,“ řekl unaveně. „Uvědomuji si vlastní identitu. Narodil jsem se a zemřu. Mám ruce a nohy. Zaujímám jistí bod v prostoru. Žádný jiný pevný předmět nemůže současně zaujímat týž bod. Existuje Velký bratr v tom smyslu?“
 „To je bezvýznamné. Existuje.“
 „Zemře Velký bratr, jednou?“
 „Samozřejmě ne. Jak by mohl zemřít? Další otázku.“
 „Existuje Bratrstvo?“
 „To se, Winstone, nikdy nedovíš. Jestli se nám zachce tě propustit, až s tebou skončíme, a dožiješ se třeba devadesáti let, stále ještě nebudeš vědět, zda odpověď na tuto otázku zní ano či ne. Pokud budeš žít, zůstane to v tvé mysli jako nerozluštěná hádanka.“
 Winston ležel mlčky. Hruď se mu zvedala a klesala trochu rychleji. Stále ještě nevyslovil otázku, která mu vytanula na mysl první. Musel se na ni zeptat, a přesto jako by ji jeho jazyk nechtěl pronést. O’Brienovi se v tváři objevil pobavený výraz. I jeho brýle jako by se ironicky leskly. On ví, pomyslel si Winston najednou, on ví, na co se chci zeptat. Při té myšlence z něj vyletělo:
 „Co je v místnosti 101?“
 Výraz O’Brienovy tváře se nezměnil. Odpověděl suše:
 „Ty víš, co je v místnosti 101, Winstone. Každý ví, co je v místnosti 101.“
 Zvedl prsty směrem k muži v bílém plášti. Sezení bylo zřejmě u konce. Do Winstonovy paže se zabodla jehla. Skoro okamžitě upadl do hlubokého spánku.

3

„Tvoje reintegrace bude mít tři stadia,“ řekl O’Brien. „Učení, pochopení a přijetí. Je načase, abys postoupil do druhého stadia.“
 Winston ležel jako vždy natažený na zádech. Ale už dlouho měl pouta volnější. Stále ještě ho poutala k lůžku, ale už mohl trochu pohybovat koleny, otáčet hlavu ze strany na stranu a zvedat paže od loktů. Číselník mu už také nenaháněl takovou hrůzu. Záchvatům bolesti se mohl vyhnout, kdyby byl dost důvtipný; kdykoli však projevil hloupost, O’Brien posunul páčku. Někdy proběhlo celé sezení bez použití číselníku. Nepamatoval se, kolik těch sezení bylo. Celý proces se táhl neurčitou dobu – možná týdny – a intervaly mezi jednotlivými sezeními se daly počítat na dny, někdy taky na hodiny.
 „Když tu tak ležíš,“ řekl O’Brien, „kladeš si často otázku – dokonce ses mě na to i ptal – proč na tebe Ministerstvo lásky vynakládá tolik času a námahy. Když jsi byl na svobodě, trápila tě v podstatě stejná otázka. Chápal jsi mechanismus společnosti, v níž jsi žil, ale ne motivy, které jí hýbou. Pamatuješ, jak sis zapsal do deníku: Chápu jak, nechápu proč? Když jsi tenkrát uvažoval o tom proč, pochyboval jsi o svém duševním zdraví. Četl jsi knihu, Goldsteinovu knihu, anebo aspoň část. Řekla ti něco, co jsi předtím nevěděl?“
 „Tys ji četl?“ zeptal se Winston.
 „Já jsem ji napsal. Totiž, spolupracoval jsem na ní. Jak víš, žádnou knihu nepíše jen jeden člověk.“
 „Je pravda, co se v ní píše?“
 „Co se tam popisuje, ano. Ale program, který se tam předkládá, je nesmyslný. Tajné shromažďování poznatků, postupné rozšiřování osvěty, nakonec proletářská vzpoura, svržení Strany. Sám jsi předpovídal, že takový bude její obsah. To všechno je nesmysl. Proletáři se nikdy nevzbouří, ani za tisíc ani za milión let. Nemohou. Nemusím uvádět důvod, znáš ho. Pokud jsi někdy spoléhal na sny o násilném povstání, musíš se jich vzdát. Neexistuje způsob, jak svrhnout Stranu. Vláda Strany potrvá navždy. Z toho vycházej ve svých úvahách.“
 Přistoupil blíže k lůžku. „Navždy!“ opakoval. „A teď se vrátíme k otázce jak a proč. Docela dobře chápeš, jak se Strana udržuje u moci. Teď mi pověz, proč na moci tak lpíme. Jaký máme motiv? Proč tu moc tak chceme? Tak mluv,“ dodal, když Winston neodpovídal.
 Přesto Winston ještě chvíli mlčel. Přemohl ho pocit únavy. O’Brienovi se vrátil do tváře šílený záblesk nadšení. Winston věděl předem, co O’Brien řekne: že Strana nebaží po moci pro vlastní cíle, ale pro dobro většiny. Usiluje o moc, protože lidé jsou křehká, zbabělá stvoření, která neunesou svobodu, nedovedou se postavit tváří v tvář pravdě, musí být ovládáni a systematicky klamáni jinými, kteří jsou silnější než oni. Že lidstvo má na vybranou mezi svobodou a štěstím a že pro obrovskou masu lidstva je štěstí lepší. Že Strana je odvěkým ochráncem slabých, oddanou sektou, která páchá zlo, aby mohlo nastoupit dobro, obětujíc přitom vlastní štěstí pro štěstí druhých. Strašné je, pomyslel si Winston, strašné je, že když to O’Brien říká, asi tomu věří. Odráží se mu to ve tváři. O’Brien věděl všechno. Věděl tisíckrát líp než Winston, jaký svět ve skutečnosti je, v jakém ponížení žijí masy lidských bytostí a pomocí jakých lží a barbarství je v něm Strana udržuje. Všechno už pochopil, všechno zvážil a nic se nezměnilo; všechno ospravedlňuje konečný cíl. Co člověk zmůže, říkal si Winston, proti šílenci, který je inteligentnější než on, poctivě vyslechne jeho argumenty a potom prostě setrvá ve svém šílenství.
 „Vládnete nad námi pro naše vlastní dobro,“ řekl chabě. „Jste přesvědčeni, že lidské bytosti nejsou uzpůsobeny k tomu, aby si samy vládly, a proto…“
 Trhl sebou a skoro vykřikl. Svíravá bolest mu projela tělem. O’Brien postrčil páku na číselníku na třicet pět.
 „To bylo hloupé, Winstone, hloupé,“ řekl. „Měl by sis dobře rozmyslet, než něco takového řekneš.“
 Vrátil páčku a pokračoval.
 „Odpovím ti na otázku sám. Je to asi takhle. Strana usiluje o moc výhradně kvůli moci samé. Nejde nám o dobro chudých; jde nám jedině o ni. Nejde nám o bohatství nebo přepych, dlouhý život nebo štěstí; jen o moc, o čirou moc. Co znamená čirá moc, to hned pochopíš. Lišíme se od všech oligarchií minulosti v tom, že víme, co děláme. Všichni ostatní, ba i ti, co se nám podobali, byli zbabělci a pokrytci. Němečtí nacisté a ruští komunisté se nám svými metodami velmi přiblížili, ale nikdy neměli odvahu přiznat si, jaké jsou jejich motivy. Předstírali a možná dokonce věřili, že se chopili moci nechtěně a na omezenou dobu a že hned za rohem leží jakýsi ráj, kde si lidské bytosti budou rovny a kde budou šťastné. My takoví nejsme. Víme, že se nikdo nikdy nechápe moci s tím úmyslem, že se jí vzdá. Moc není prostředek, ale cíl. Diktatura se nenastoluje proto, aby se zabezpečila revoluce. Revoluce se dělá, aby se zabezpečila diktatura. Cílem pronásledování je pronásledování. Cílem mučení je mučení. Cílem moci je moc. Už mi začínáš rozumět?“
 Winstona zarazilo, jako už předtím tolikrát, jak O’Brienova tvář vypadá unavená. Byla silná, masitá a brutální, byla v ní inteligence a jakási ovládaná vášeň, před níž se cítil bezmocný; ale byla k smrti unavená. Pod očima měl váčky, kůže na lícních kostech visela. O’Brien se nad ním sklonil a úmyslně k němu svou strhanou tvář přiblížil.
 „Ty si myslíš,“ řekl, „že můj obličej je starý a unavený. Myslíš si, že mluvím o moci, a přitom nejsem schopen zabránit ani úpadku vlastního těla. Nedovedeš pochopit, Winstone, že jedinec je jen buňka? Únava buňky je silou organismu. Zemřeš snad, když si ostříháš nehty?“
 Odvrátil se od postele a začal rázovat místností s jednou rukou v kapse.
 „Jsme kněží moci,“ řekl. „Bůh je moc. Ale v tvém případě je nyní moc jenom slovo. Je na čase, aby sis utvořil představu o tom, co moc znamená. Především si musíš uvědomit, že moc je kolektivní. Jedinec má moc pouze tehdy, když přestane být jedincem. Znáš přece heslo Strany: Svoboda je otroctví. Napadlo tě někdy, že se to dá obrátit? Otroctví je svoboda. Když je lidská bytost osamocená – tedy svobodná – je vždycky poražena. Musí tomu tak být, protože každá lidská bytost je odsouzena zemřít, což je největší prohra. Když se však člověk dokáže dokonale a naprosto podřídit, dovede uniknout vlastní identitě a splynout se Stranou tak, že sám je Stranou, potom je všemocný a nesmrtelný. Za druhé si musíš uvědomit, že moc je mocí nad lidskými bytostmi. Nad tělem, ale především nad vědomím. Moc nad hmotou – nad vnější realitou, jak bys to řekl ty, není důležitá. My už hmotu ovládáme absolutně.
 Winston si na chvilku přestal všímat číselníku. Prudkým pohybem se pokusil zvednout a posadit se, ale podařilo se mu jen bolestně se zkroutit.
 „Jak to, že ovládáte hmotu?“ vybuchl. „Vždyť neovládáte ani podnebí, ani zákon přitažlivosti. A jsou přece nemoci, bolest, smrt…“
 O’Brien ho umlčel pohybem ruky. „Ovládáme hmotu, protože ovládáme vědomí. Realita je uvnitř lebky. To se postupně dovíš, Winstone. Není nic, co bychom nedokázali. Neviditelnost, levitace – cokoli. Mohl bych tuhle podlahu odplavit jako mýdlovou bublinu, kdybych chtěl. Ale já nechci, protože Strana to nežádá. Musíš se zbavit představ o přírodních zákonech z devatenáctého století. My vydáváme přírodní zákony.“
 „Nevydáváte! Nejste ani pány celé téhle planety. Co Eurasie a Eastasie? Ani ty jste ještě nedobyli.“
 „To není podstatné. Dobudeme jich, až se nám to bude hodit. A i kdyby ne, co na tom záleží? Můžeme je vymazat ze skutečnosti; svět je Oceánie.“
 „Ale svět sám je jen zrnko prachu. A člověk je nepatrný, bezmocný! Jak dlouho existuje? Milióny roků byla Země neobydlená.“
 „Nesmysl. Země je tak stará jako my, o nic starší. Jak by mohla být starší. Všechno existuje v lidském vědomí.“
 „Ale skály jsou plné kostí vyhynulých živočichů – mamutů, mastodontů a obrovských ještěrů, kteří tu žili dávno předtím, než bylo vůbec o člověku slyšet.“
 „Viděl jsi někdy ty kosti, Winstone? Samozřejmě že ne. Vymysleli si je biologové devatenáctého století. Před člověkem nebylo nic. Po člověku, kdyby nějak skončil, nepřijde nic. Mimo člověka nic neexistuje.“
 „Kromě nás existuje celý vesmír. Podívej se na hvězdy! Některé jsou vzdálené milión světelných roků. Jsou navždy mimo náš dosah.“
 „Co jsou hvězdy?“ řekl O’Brien lhostejně. „Ohně pár kilometrů odtud. Mohli bychom jich dosáhnut, kdybychom chtěli. Anebo bychom je mohli vymazat. Země je střed vesmíru. Slunce a hvězdy obíhají kolem ní.“
 Winston udělal další křečovitý pohyb. Tentokrát neřekl nic. O’Brien pokračoval, jako by odpovídal na vyslovenou námitku:
 „Pro určité účely to samozřejmě neplatí. Když se plavíme přes oceán anebo když předpovíme zatmění, často zjistíme, že je vhodné předpokládat, že Země obíhá kolem Slunce a hvězdy jsou vzdálené bilióny kilometrů. Ale co na tom? Myslíš si, že nedokážeme vytvořit dvojí astronomickou soustavu? Hvězdy mohou být blízké nebo vzdálené, podle toho jak to potřebujeme. Myslíš, že to naši matematici nezvládnou? Zapomněl jsi na doublethink.“
 Winston se zvrátil dozadu. Ať řekl cokoli, okamžitá odpověď ho udeřila jako rána kyjem. A přesto věděl, že má pravdu. Určitě se dá dokázat, jak falešná je víra, že neexistuje nic mimo naše vědomí. Cožpak nebyla už dávno odhalena jako klam? Měla dokonce i jméno, ale to zapomněl. Koutky O’Brienových úst škubal úsměv, jak na něho svrchu shlížel.
 „Řekl jsem ti, Winstone, že metafyzika není tvá silná stránka. Slovo, na které se snažíš rozpomenout, je solipsismus. Ale mýlíš se. Toto není solipsismus. Když chceš, tak kolektivní solipsismus. To je ovšem něco jiného, dokonce pravý opak. Ale to jsme odbočili,“ dodal změněným tónem. „Skutečná moc, moc, o kterou musíme bojovat dnem i nocí, není moc nad věcmi, ale nad lidmi.“ Odmlčel se a na okamžik zase vypadal jako učitel, který se ptá nadějného žáka. „Jak uplatní člověk svou moc nad druhým, Winstone?“
 Winston přemýšlel. „Tím, že ho přinutí trpět,“ odpověděl.
 „Přesně. Tím, že ho přinutím trpět. Poslušnost nestačí. Pokud netrpí, jak si můžeš být jistý, že podléhá tvé vůli a ne své vlastní? Moc spočívá v tom, že člověk způsobí druhému bolest a ponížení. Moc spočívá v tom, že se lidské vědomí roztrhá na kusy a zase složí do nových tvarů, podle toho, jak si usmyslíme. Začínáš chápat, jaký svět vytváříme? Přesný opak hloupých hedonistických Utopií, o kterých snili staří reformátoři. Svět strachu, zrady a útrap, svět, v němž týrá jeden druhého, svět, který, až se zlepší, nebude méně nemilosrdný, ale ještě nemilosrdnější. Pokrok v našem světě bude pokrok směrem k větší bolesti. Staré civilizace tvrdily, že jsou založeny na nenávisti. V našem světě nebudou žádné city kromě strachu, zloby, radosti z vítězství a sebepokoření. Všechno ostatní zničíme – všechno. Už teď potíráme návyky, myšlení, které přežívají z doby před Revolucí. Přeťali jsme spojení mezi dítětem a rodiči, mezi člověkem a člověkem, mezi mužem a ženou. Už dnes se nikdo neodváží důvěřovat manželce, dítěti anebo příteli. V budocnosti nebudou však ani manželky ani přátelé. Děti budou matkám odebírány při narození, jako se odebírají vajíčka slepicím. Pohlavní pud bude vykořeněn. Plození bude každoroční formalita jako obnovení přídělových poukázek. Zrušíme orgasmus. Naši neurologové už na tom pracují. Nebude věrnost kromě věrnosti Straně. Nebude láska kromě lásky k Velkému bratru. Nebude smích kromě smíchu štěstí z vítězství nad poraženým nepřítelem. Nebude umění, nebude literatura, nebude věda. Až budeme všemocní, nebudeme vědu potřebovat. Nebude rozdíl mezi krásou a ošklivostí. Nebude zvědavost ani radost ze života. Všechny ostatní požitky budou zničeny. Ale vždy – na to nezapomínej, Winstone – vždy tu bude opojení mocí, které bude neustále sílit a bude stále rafinovanější. Stále, v každém okamžiku, bude existovat vzrušení z vítězství, pocit, že šlapeš po bezmocném nepříteli. Jestli chceš obraz budoucnosti, představ si vysokou botu, která dupe po lidské tváři – navždycky.“
 Odmlčel se, jako by očekával, že Winston něco řekne. Winston se zase pokoušel schoulit na lůžku. Nemohl nic říci. Srdce jako by mu zamrzlo. O’Brien pokračoval:
 „A zapamatuj si, že je to navždycky. Vždycky bude nějaká tvář, po které se bude šlapat. Vždycky bude nějaký kacíř, nepřítel společnosti, kterého znovu porazíme a ponížíme. Všechno, čím jsi prošel za tu dobu, co jsi v našich rukou, bude pokračovat, a bude to ještě horší. Špionáž, zrada, zatýkání, mučení, popravy, likvidace – to všechno nikdy nezmizí. Bude to svět hrůzy, a také svět triumfu. Čím bude Strana mocnější, tím méně bude tolerantní: čím slabší je opozice, tím tužší je despotismus. Goldstein a jeho kacířství budou žít navždycky. Každý den, v každé chvíli budou poráženi, diskreditováni, vysmíváni, popliváváni – a přece vždycky přežijí. Drama, které jsem s tebou přehrával sedm let, se bude hrát znovu, generaci po generaci, ve stále propracovanější podobě. Vždycky budeme mít kacíře, který nám bude vydán na milost, bude křičet bolestí, zlomený a opovrženíhodný – a nakonec kajícný, zachráněný sám před sebou, plazící se nám dobrovolně u nohou. Takový svět připravujeme, Winstone. Svět vítězství za vítězstvím, triumfu za triumfem a tak pořád dokola: nekonečné dráždění nervů moci, nekonečné dráždění. Vidím, že si začínáš uvědomovat, jaký to bude svět. Ale nakonec ho nejen pochopíš; přijmeš ho, přivítáš, staneš se jeho součástí.“
 Winston se vzpamatoval natolik, že mohl promluvit. „To nemůžete,“ zašeptal.
 „Co tím chceš říci, Winstone?“
 „Takový svět, jaký jsi právě popsal, nebudete moci vytvořit. To je sen. Je to nemožné.“
 „Proč?“
 „Je nemožné vybudovat civilizaci na strachu, nenávisti a krutosti. Nebyla by schopná života. Rozpadla by se. Spáchala by sebevraždu.“
 „Nesmysl. Podléháš dojmu, že nenávist vyčerpává víc než láska. Proč? A i kdyby, co na tom záleží? Mysli si, že se chceme rychleji opotřebovat. Mysli si, že urychlíme tempo lidského života tak, že lidé budou senilní už ve třiceti. Ale i tak, co na tom? Dokážeš pochopit, že smrt jedince nic neznamená? Strana je nesmrtelná.“
 O’Brienův hlas jako vždy umlátil Winstona k bezmocnosti. Navíc se děsil, že kdyby dál nesouhlasil, O’Brien by znovu otočil pákou. A přesto nemohl mlčet. Chabě, bez argumentů, bez jakékoli opory kromě nevýslovné hrůzy z toho, co O’Brien řekl, přešel znovu do útoku.
 „Nevím – nezajímá mě to. Nějak to selže. Něco vás zdolá. Život vás zdolá.“
 „My ovládáme život po všech stránkách, Winstone. Ty si představuješ, že existuje cosi, čemu se říká lidská přirozenost, že bude zneuctěná tím, co děláme, a obrátí se proti nám. Ale my lidskou přirozenost vytváříme. Lidé jsou nekonečně tvární. Nebo ses snad vrátil ke svému starému názoru, že proletáři nebo otroci povstanou a svrhnou nás? To pusť z hlavy. Jsou bezmocní jako zvířata. Lidstvo je Strana. Ostatní jsou mimo – na těch nezáleží.“
 „To je mi jedno. Nakonec vás potřou. Dříve nebo později pochopí, co jste zač, a potom vás roztrhají na kusy.“
 „Máš nějaký důkaz, že se to děje? Anebo důvod, že by se to mělo stát?“
 „Ne, já v to věřím. Vím, že prohrajete. Ve vesmíru je něco – nevím co, nějaký duch, princip, který nikdy nepřekonáte.“
 „Věříš v Boha, Winstone?“
 „Ne.“
 „Tak co je ten princip, který nás přemůže?“
 „Nevím. Lidský duch.“
 „Ty se považuješ za člověka?“
 „Ano.“
 „Jestli jsi člověk, Winstone, tak jsi poslední člověk. Tvůj druh vyhynul; my jsme jeho dědici. Chápeš, že jsi sám? Jsi mimo dějiny, neexistuješ.“ Jeho chování se změnilo a pokračoval příkřeji: „Považuješ se za mravně nadřazeného, nám, naší lži a naší krutosti?“
 „Ano.“
 O’Brien nepromluvil. Ozvaly se dva jiné hlasy. Po chvíli Winston v jednom z nich poznal svůj vlastní. Byl to zvukový záznam rozhovoru, který měl s O’Brienem té noci, kdy vstoupil do Bratrstva. Slyšel se, jak slibuje, že bude lhát, krást, falšovat, vraždit, lít vitriol dětem do obličeje. O’Brien udělal netrpělivé gesto, jako by chtěl říci, že ta ukázka snad ani nebyla zapotřebí. Otočil nějakým vypínačem a hlasy zmlkly.
 „Vstaň,“ řekl.
 Pouta se uvolnila. Winston spustil nohy na zem a vrávoravě se postavil.
 „Jsi poslední člověk,“ řekl O’Brien. „Jsi zachránce lidského ducha. Uvidíš se, co jsi. Svlékni se!“
 Winston rozvázal kousek provazu, který držel kombinézu. Zip se už dávno utrhl. Nemohl si vzpomenout, jestli se od té doby, co ho zatkli, takhle docela svlékl. Pod kombinézou měl na těle špinavé zažloutlé hadry, v nichž se sotva daly rozeznat zbytky spodního prádla. Když je shodil na zem, uviděl na vzdáleném konci místnosti trojstranné zrcadlo. Přistoupil k němu, zarazil se a vyrazil bezděčný výkřik.
 „Jen dál,“ řekl O’Brien. „Postav se mezi zrcadla. Uvidíš se i z boku.“
 Zarazil se, protože se vyděsil. Kráčela mu vstříc sehnutá, šedivá postava podobná kostlivci. Ten zjev sám byl úděsný, a nadto věděl, že je to on. Přistoupil blíž k zrcadlu. Obličej toho tvora jako by trčel dopředu, před sehnuté tělo. Byla to tvář zpustlého kriminálníka s hrbolatým čelem, které přecházelo v holou lebku, s křivým nosem a jakoby otlučenými lícními kostmi, nad nimiž seděly divoké, ostražité oči. Tváře měl vrásčité, ústa vtažená dovnitř. Byla to jeho tvář, samozřejmě, ale zdálo se mu, že se změnila víc, než se změnil uvnitř. Odrážely se v ní asi jiné pocity, než ty, které prožíval. Částečně zplešatěl. V první chvíli si myslel, že také zešedivěl, ale to jen kůže na hlavě byla šedivá. Až na ruce a obličej bylo jeho tělo celé šedivé starou, zažranou špínou. Tu a tam bylo pod ní vidět červené jizvy od ran, a bércový vřed nad kotníkem byl zanícený a odlupovaly se z něj kousky kůže. Opravdu úděsný byl však jeho vyzáblý trup. Hrudní koš byl úzký jako u kostlivce; nohy zhubly tak, že kolena byla objemnější než stehna. Pochopil, proč O’Brien chtěl, aby se na sebe podíval z boku. Zakřivení jeho páteře bylo ohromující. Vyhublá ramena shrbená dopředu, vpadlá hruď a vyzáblý krk jako by se pod tíhou lebky ohnuly nadvakrát. Hádal by na tělo šedesátiletého muže, který trpí zhoubnou nemocí.
 „Často sis říkal,“ ozval se O’Brien, „že má tvář – tvář člena Strany – vypadá staře a sešle. Co si myslíš o své tváři?“
 Uchopil Winstona za rameno a otočil ho tak, aby byli tváří v tvář.
 „Podívej, v jakém jsi stavu!“ řekl. „Podívej se na tu špínu mezi prsty u nohou. Podívej se na ten odporný bolák na noze, ze kterého teče. Víš, že smrdíš jak kozel? Asi sis toho už přestal všímat. Podívej, jak jsi vyzáblý. Vidíš? Tvůj biceps bych sevřel mezi palcem a ukazovákem. Krk bych ti přelomil jako mrkev. Víš, že od té doby, co jsi v našich rukou, jsi zhubl o pětadvacet kilo? I vlasy ti slézají v celých chumáčích. Podívej!“ Chytil Winstona za hlavu a vyrval mu chumáč vlasů. „Otevři ústa. Devět, deset; zbylo ti jedenáct zubů. Kolik jsi jich měl, když jsi k nám přišel? A těch pár zbylých se viklá. Podívej!“
 Uchopil jeden z Winstonových zbývajících předních zubů palcem a ukazovákem. Winstonovi projela čelistí ostrá bolest. O’Brien vyškubl uvolněný zub i s kořenem. Mrštil jím přes celu.
 „Hniješ,“ řekl. „Rozpadáš se. Co jsi? Pytel hnusu. Teď se obrať a znovu se podívej do zrcadla. Vidíš toho tvora, co se na tebe dívá? To je poslední člověk. Jestli ty jsi člověk, pak tohle je lidstvo. A teď se zas obleč.“
 Winston se začal oblékat pomalými, topornými pohyby. Až dosud si vlastně nevšiml, že je hubený a slabý. V hlavě měl jedinou myšlenku: že je tady určitě déle, než si myslel. Najednou, když si oblékal své ubohé hadry, ho přemohl pocit lítosti nad tím zbídačeným tělem. A než si uvědomil, co dělá, svalil se na stoličku, která stála u postele, a rozplakal se. Uvědomoval si, jak je ohavný, ubohý ranec kostí ve špinavém prádle, a jak sedí a pláče v ostrém bílém světle. Ale nemohl se ovládnout. O’Brien mu téměř laskavě položil ruku na rameno.
 „To není navždy,“ řekl. „Můžeš z toho uniknout, kdykoli budeš chtít. Všechno závisí na tobě.“
 „To je tvoje dílo,“ vzlykal Winston. „To tys mě přivedl to takového stavu!“
 „Ne, Winstone, přivedl ses do něho sám. Když ses postavil proti Straně. To všechno bylo obsaženo už v tvém prvním činu. Nestalo se nic, co bys nemohl předvídat.“
 Odmlčel se, a pak pokračoval:
 „Porazili jsem tě, Winstone. Zlomili jsme tě. Viděl jsi své tělo. Tvoje vědomí je ve stejném stavu. Myslím, že v tobě nezůstalo příliš hrdosti. Kopali tě, bičovali, uráželi, řval jsi bolestí, válel ses po zemi ve vlastní krvi a ve svých zvratcích. Škemral jsi o milosrdenství, zradil jsi všechny a všechno. Můžeš si představit ponížení, kterého se ti ještě nedostalo?“
 Winston přestal plakat, ale slzy mu ještě kanuly z očí. Vzhlédl k O’Brienovi.
 „Julii jsem nezradil,“ řekl.
 O’Brien se na něj zamyšleně podíval. „Ne,“ řekl, „ne, to je pravda. Julii jsi nezradil.“
 Winstonovi zaplavila srdce zvláštní úcta k O’Brienovi, kterou zřejmě nic nedokázalo zničit. Jak je inteligentní, pomyslel si, jak je inteligentní! O’Brienovi nikdy neušlo, co se mu říká. Každý jiný by okamžitě odvětil, že Winston Julii zradil. Neboť – bylo ještě něco, co z něho mučením nevypáčili? Řekl jim všechno, co o ní věděl, o jejích zvycích, o jejím charakteru, o jejím minulém životě; přiznal až do nejtriviálnějších detailů všechno, co se odehrávalo na jejich schůzkách, všechno, co řekl on jí a ona jemu, mluvil o tom, co si koupili na černém trhu, o jejich cizoložství, o jejich naivním spiknutí proti Straně – všechno. A přesto, v tom smyslu, jak on to slovo chápal, ji nezradil. Nepřestal ji milovat, jeho city k ní zůstaly nezměněné. O’Brien pochopil bez dalšího vysvětlování, jak to myslí.
 „Pověz mi,“ zeptal se, „jak brzy mě zastřelí?“
 „Může to trvat dlouho,“ řekl O’Brien. „Jsi těžký případ. Ale nevzdávej se naděje. Každý se dřív nebo později vyléčí. Nakonec tě zastřelíme.“