O dvanácti měsíčkách

 
    Byla jedna matka a měla dvě dcery. Vlastní, Holenu, velice milovala, zato Marušku, nevlastní, ani vystáti nemohla. Maruška byla mnohem krásnější než její Holena a to macechu velice trápilo. Hodná Maruška neznala svoji krásu a nemohla pochopit, proč se matka na ni tak velmi hněvá, kdykoli na ni pohlédne.
Maruška musela všechnu práci v chaloupce dělat sama: uklízela, vařila, prala, šila, předla, tkala, trávu nosila i kravičku samotinká obstarávat musela. Holena se jen parádila a v chaloupce odpočívala. Maruška ráda pracovala, ale věčné nadávky a klání od macechy a Holeny jí tuze mrzely.

    Nedalo se však nic dělat. Macecha s Holenou byly den ode dne horší, a to jedině proto, že Maruška byla den ze dne krásnější, zatímco Holena ošklivější.
Jednoho dne si matka pomyslela: „K čemupak by mně to bylo, abych si nechávala hezkou nevlastní v domě; až přijdou chlapci na námluvy, zamilují si Marušku a nebudou chtít Holenu.“ Od toho okamžiku se chtěla macecha ubohé Marušky zbavit. Hladem ji trápila, bila ji, a přesto se Maruška stávala den ze dne krásnější. Takových utrpení si na ni vymyslela, že by poctivému člověku ani na rozum nepřišly!

    Jednoho dne, bylo to v polovině ledna, zachtělo se Holeně vůně fialek.
„Jdi, Marušo, a přines mi z lesa kytici fialek, chci je mít za pasem, abych si k nim mohla čichat!“ rozkázala sestře.
„Ach bože, sestro milená, copak tě to napadlo; kdo to kdy slýchal, aby pod sněhem rostly fialky?“
„Ty smolnožko usmolená, co ty máš co povídat, když já ti rozkážu? Rychle jdi, a jak nepřineseš z lesa fialky, zabiju tě!“ vyhrožovala jí Holena. Vtom už macecha nebohou Marušku vystrčila ven ze dveří a pevně za ní zavřela. 

    Maruška šla s pláčem do lesa. Bořila se do vysokého sněhu, nikde nebylo ani stopy. Děvče dlouho, dlouho bloudilo, trápil ji hlad, zima s ní třásla. Celá nešťastná prosila Pánaboha, aby ji raději vzal z tohoto světa. Tu vidí před sebou světlo. Jde blíž, až přijde na vrch hory. Na vrcholu hory hoří veliký oheň a kolem ně leží dvanáct kamenů. Na kamenech sedí dvanáct mužů. Tři jsou bělovousí, tři jsou mladší, tři ještě mladší, a ti tři nejmladší jsou nejkrásnější. Nemluvili, jen tiše seděli a do ohně se dívali. Těch dvanáct mužů bylo dvanáct měsíců. Leden seděl nahoře, vlasy a vousy měl bílé jako sníh a v ruce držel kyj. Maruška se ulekla, zůstala chvíli v udivení stát, ale pak se osmělila a řekla:
„Dobří lidé, nechte mě u ohně ohřát, zima mnou třese.“

    Leden pokývl hlavou a zeptal se děvčete: „ Pročpak jsi přišla, děvče moje a copak tu hledáš?“ „Jdu na fialky,“ odpověděla Maruška.
„Teď není čas chodit na fialky, vždyť je sníh,“ řekl Leden
„Vždyť já vím, ale sestra Holena a macecha mi poručily přinést z lesa fialky. Když je nepřinesu, zabijí mne. Pěkně vás prosím, strýčkové, povězte mi,kde je najdu.“
Tu se zdvihl Leden, popošel k nejmladšímu měsíci, dal mu kyj do ruky a řekl:
„ Bratříčku březne, sedni si nahoru!“ Měsíček Březen sedl nahoru na kámen a mávl kyjem nad ohněm. Vtom okamžiku vyšlehly plameny ohně výše, sníh začal roztávat, pod mladými stromky a zazelenala travička a bylo jaro. Pod křovím pod lístky rozkvétaly fialky.

    „Rychle trhej, Maruško, rychle,“ kázal jí Březen. Za chvíli měla Maruška velikou kytici fialek. měsíčkům pěkně poděkovala a rychle se vracela domů.
Divila se Holena, divila se macecha. „Kdepak jsi je natrhala,“ ptala se zlostně Holena.
„Tam vysoko v lese rostou, po keříčky, dost jich tam je,“ pravila Maruška.

    Za pár dní se Holeně zachtělo jahod. Zavolala si Marušku a přikázala jí:“ Jdi, Marušo, a přines mi z lesa jahody!“
„Ach bože, sestro milená, kde najdu v lese jahody? Kdo to kdy slyšel,aby pod sněhem rostly?“ řekla Maruška.
„Ty smolnožko usmolená, co ty budeš povídat, když já to rozkážu! Rychle jdi, a jak nepřineseš jahody, zabiju tě!“ vyhrožovala zlá Holena. Macecha opět vystrčila Marušku ze dveří a dveře za ní pevně zavřela. 

    Maruška šla s pláčem do lesa. Dlouho ve vysokém sněhu bloudila, až uviděla velké světlo. Přišla zase k tomu velkému ohni, okolo něhož sedělo dvanáct měsíčků. Leden seděl stále nahoře.
„ Dobří lidé, nechte mě ohřát u ohně, zima mnou třese,“prosila Maruška. Leden pokývl hlavou a optal se jí: „ Pročpak jsi zase přišlo, copak tu hledáš?“
„Jdu na jahody,“ odpoví Maruška.
„Ale vždyť je zima a na sněhu jahody nerostou,“ řekl Leden.
„Vždyť já vím,“ smutně povídá Maruška, ale sestra Holena a macecha přikázaly přinést jahody, jinak mne zabijí. Pěkně vás prosím, strýčkové, povězte mi, kde je najdu.“ 
I zdvihl se Leden, popošel k měsíci, který seděl naproti, dal mu kyj do ruky a řekl: „Bratříčku červne, sedni si nahoru!“ Měsíc červen sedl nahoru na kámen a máchnul kyjem nad ohněm. Vysoko vyšlehl oheň, prudkým žárem ve chvilce roztál sníh, země se zelenala, stromy se obalily listím, ptáčkové začali zpívat a bylo léto. Než se Maruška nadála, všude bylo plno jahod. „Rychle sbírej, Maruško, sbírej!“rozkázal měsíček Červen.
Maruška za chvíli měla jahod plnou zástěrku. Měsíčkům pěkně poděkovala a pospíchala domů.

    Holena s macechou si vzaly jahody a najedly se dosyta, ale Marušce neřekly: „Vezmi si jedinou!“ Dalšího dne se Holeně zachtělo červených jablek. „Jdi, Marušo, jdi do lesa a přines mi červená jablka!“ rozkázala sestře.
„ Ach bože, sestro milená,“ kdepak by se v zimě jablka vzala?“ namítala ubohá Maruška.
„Ty smolnožko usmolená, co budeš povídat, když já ti rozkážu! Rychle jdi do lesa, a jak nepřineseš červená jablka, opravdu tě zabiju!“ zahrozila zlá Holena.
Macecha vystrčila Marušku ven ze dveří a dveře za ní pevně zavřela. Maruška se s pláčem vydala vysokým sněhem. Již nebloudila. Šla přímo na vysokou horu. Měsíc Leden seděl nahoře.
„Dobří lidí boží, nechte mě ohřát u ohně, zima mnou třese,“ prosila Maruška a přistoupila k ohni.
Leden pokývl hlavou a zeptal se jí: „ A pročpak jsi přišla? Copak tu hledáš?“
„Jdu pro červená jablka,“ odpověděla Maruška.
„Zima je. V zimě nerostou červená jablka,“ odpověděl Leden.
„Vždyť já vím,“ přikývla smutně Maruška,“ ale macecha s Holenou mi přikázaly, ať se bez nich nevracím, jinak mne zabijou! Pěkně vás prosím, strýčkové, povězte mi, kde je mám hledat?“
Tu se zdvihl Leden, popošel k jednomu ze starších měsíčků, dal mu kyj do ruky a řekl: „ Bratříčku Září, sedni si nahoru!“
Měsíček Září sedl nahoru na kámen, máchnul kyjem nad ohněm. sníh se ztrácel, lístky na stromech začaly opadávat, vál chladný větřík a na stromech žloutla a červenala se jablíčka.
„Rychle třes, Maruško, rychle!“ rozkázal měsíček. Maruška zatřásla a spadlo jedno jablko.
Zatřásla podruhé a spadlo druhé jablíčko. „A teď, Maruško, rychle spěchej domů! volal na ni měsíček. Maruška rychle sebrala obě jablíčka a spěchala domů.

    Podivila se Holena, podivila se macecha. Hned se vyptávaly Marušky, kde rostou a hubovaly, že jich nepřinesla více. Holeně i maceše jablka velmi zachutnala a zachtělo se jim jich více.
„Dej mi, matko, kožíšek, půjdu do lesa sama,“ řekla Holena, ta smolnožka by nám je po cestě zase snědla!“ Však já najdu to místo a všechny je setřesu, i kdyby na mne volali!“
Zbytečně jí to matka vymlouvala. Holena si vzala kožíšek, plenu na hlavu a vydala se na cestu.

    Sněhu bylo plno. Holena dlouho, dlouho bloudila, chuť na jablka ji poháněla stále dál a dál. Tu v dálce uviděla světla a vydala se přímo tím směrem. Přijde až na samotný vrh, kde hoří vysoký oheň, okolo ohně sedí dvanáct mužů. Holena se zalekne, ale hned se vzpamatuje, přistoupí blíže k ohni a natáhne nad něj ruce. Na nic se měsíčků neptá, ani na ně nepromluví. „Pročpak jsi přišla, copak tu hledáš?“,  optal se mrzutě Leden.
„Pročpak se mě, ty starý blázně, vyptáváš? Nemusíš vědět, kam jdu!“ odsekla zlostně Holena a šla dál do lesa. 

    Leden svraštil čelo a kyjem máchl nad hlavou. Vtom okamžení se nebe velmi zatáhlo, oheň jen nízko hořel, ledový vítr fičel a začala hustá chumelenice. Holena nevidí na krok před sebe. Bloudí, bloudí, padá do závějí. ustavičně padá sníh a vítr foukat nepřestává. Celá se třese zimou.

    Matka čeká na Holenu, vyhlíží ji z okénka, vyhlíží ji ze dveří, ale nemůže se jí dočkat. „Copak jí ta jablka tolik zachutnala, že se jí od nich nechce? Musím se jít sama podívat, kde je, řekla si matka a vydala se do lesa za Holenou. 

    Dlouho, dlouho bloudila, sníh se sypal, vítr fičel, ale po Holeně jako by se zem slehla.

    Maruška uvařila oběd, obstarala kravičku, vyhlíží Holenu a macechu, ale stále se nevracejí. Druhý den čeká na ně se snídaní, čeká na ně s obědem, ale marně. Zla Holena a macechu umrzly někde v lese.

    Hodné Marušce zůstala chaloupka i kravička, brzy se našel i hodný hospodář a šťastně a spokojeně spolu žili až do smrti.


Převzato z http://www.huggiesclub.cz/script/Article.asp?aid=38