Popelka

 
    V jedné daleké zemi žila jedna mladá hezká dívka. Byla pro otce nejdražším pokladem a štěstím, neboť to bylo jediné co na světě měl, protože její matka zemřela již před mnoha lety. Měli se moc rádi, a byli spolu velice šťastní. Jenomže otec se chtěl znovu oženit a volba padla na vdovu ze sousedství.

    Hned po svatbě se nová manželka začala roztahovat. Byla to bezcitná a zlá žena jako i její dvě dcery, kterým dívka musela po celý den posluhovat. Hned po ránu musela naštípat dříví, zatopit v krbu, umýt nádobí a připravovat jídlo pro nevlastní sestry , které byly líné jako veš. Bezmocný otec s tím nic nemohl dělat a tak celý utrápený chřadl a chřadl až nakonec zemřel.

    Teď chudinka neměla už nikoho na světě. Ve špinavých starých šatech sedávala u krbu, aby se trošku ohřála a odpočinula si. A protože ten popel z krbu ji často ušpinil, začali jí říkat Popelka. Od nikoho neslyšela laskavého slovíčka jenom:

Macecha: Popelko, umyj podlahu!!!

1. Sestra: Popelko, nanos vodu ze studny!!!

Macecha: Popelko, pospěš si, zatop v krbu!!!

2. Sestra: Popelko, jak dlouho mám ještě čekat, přines mi jídlo!!!

    A tak to vypadalo od rána až do pozdního večera. Nemohla si ani oddechnout. Jediná radost která jí v životě zbyla ,bylo poslouchání ptačího štěbetání, které jí probouzelo každého rána.

    Tou dobou se v královském paláci, který stál na kopci nad městem, chystaly přípravy na velkou slavnost.

Král: Je už na čase, aby si kralevic našel ženu, a já mu mohl předat korunu, nemám pravdu pane komoří?

Komoří: Ano Vaše Veličenstvo, mám nápad. Na počest prince uspořádáme ples, na který pozveme všechny mladé dámy z celého království. Princ si jistě nějakou vybere.

Král: Výborně, skvělá myšlenka. Co já bych si bez tebe počal?

    Jakmile se všichni dozvěděli o plese, mluvili jenom o něm. Mladé dámy se s velkým nadšením začaly chystat na slavnost. Přípravy neměly konce. Dívky zkoušely šaty, šily nové, připínaly mašle. Všichni měli naspěch. Pokřikování a pokyny se ozývaly po celém království. A největší zmatek vládl v domě Popelky.

1. Sestra: Já nemám co na sebe!!!

2. Sestra: To už se dlouho nenosí. Já si to na sebe nevezmu!!!

1. Sestra: Popelko, kde mám ty růžové šaty? A kde jsou moje spodničky?

2. Sestra: Hned mi ten kanýr tady přišij a vyžehli honem krajky!!!

    Teprve, když kočár zajel za dům a odvezl macechu a její dcery na ples, si mohla Popelka konečně odpočinout.

    Tohoto večera na nebi zářily tisíce hvězd. Královský zámek vypadal jako z pohádky. Popelka se na něj dívala, i když byl pro ní stejně nedosažitelný jako ty hvězdy na obloze. Mohla si o nich nechat jenom zdát.

Popelka: Kéž bych tam také mohla jít...

Kmotřička: Proč jsi tak smutná Popelko?

Popelka: Kdo jsi?

Kmotřička: Jsem tvoje kmotřička. Splním každé tvé přání.

Popelka: Co to říkáte?

Kmotřička: Můžeš se o tom přesvědčit. Co by sis nejvíce přála?

Popelka: Moc bych si přála jít na ples...

Kmotřička: Ještě není nic ztraceno, Popelko.

    Přání bylo vyřčeno, kmotřička se třikrát otočila, mávla kouzelným proutkem nad Popelkou a pronesla magická slova. Zajiskřilo se, zablýsklo se a najednou se před Popelkou objevil nádherný kočár s bílým koňským spřežením.

Kmotřička: A teď jsi na řadě ty, moje drahá!

    Dívenka nemohla uvěřit svým očím, když stála před zrcadlem v nejkrásnějších šatech, zářících jako tisíce hvězd a na nohou měla stříbrné střevíčky, které se třpytili jako hvězdy.

    Kmotřička: Tak, na co ještě čekáš? Utíkej na ples a dobře se bav. Pamatuj však, že ať se děje, co se děje, musíš z plesu odejít před půlnocí. Pokud na to zapomeneš, kouzlo pomine, a ty budeš opět Popelkou ve starých šatech.

Popelka: Moc ti děkuji dobrá kmotřičko, nezapomenu...

(Kočár odjíždí, slova Popelky už není slyšet, dusot kopyt, prásknutí bičem)

(Ples je v plném proudu, z každé strany jsou slyšet překvapené hlasy: mužské plné obdivu a ženské plné závisti)

Mužský hlas: To je ale překrásná mladá dáma!

Ženský hlas: Půvabná, opravdu půvabná.

Mužský hlas: Kdo je ta dívka?

    Kralevic se také šel podívat, co vzbudilo zájem hostů a i on najednou spatřil nejkrásnější dívku, jakou kdy viděl. Z toho úžasu až oněměl. Náhle však získal znovu sebejistotu a rychle přispěchal k neznámé.

Kralevic: Mohu vás požádat o tanec spanilá krasavice?

    Kralevic tančil celý večer jenom s Popelkou k radosti starého krále a nelibosti přítomných dam. Dívka myslela, že se jí to jenom zdá, a úplně zapomněla na čas. Teprve když hodiny odbíjely dvanáctou, vzpomněla si na varování kmotřičky, a také na to, že když okamžitě neopustí zámek, krásné sny se promění v hroznou skutečnost.

(hlasité odbíjení hodin)

Popelka: Sbohem, princi!

    Princ chtěl podržet Popelku ve své náručí, ale ta se mu rychle vytrhla. Vyběhla ze sálu do tmavé noci tak rychle, až po cestě ztratila jeden stříbrný střevíček.

    Hodiny odbíjely dvanáct, když zlatý kočár projel branou paláce. Jakmile hodiny ztichly, kouzlo pominulo a krásné šaty Popelky byly opět jenom staré hadry. To, co jí jediné zbylo, byl jeden střevíček.

    Následujícího dne, hned ráno, král vyslal své posly, aby všem oznámili, že nástupce trůnu si vezme za manželku tu dívku, která na včerejším plese ztratila svůj střevíček. Hned nato královský komoří jezdil dům od domu, všude zkoušel zda-li střevíček padne některé dívce . Bohužel, malý střevíček nebyl žádné.
Nakonec dorazil i k Popelčině domu. Macecha a její dcery byly nesmírně rozrušeny, že v jejich domě se nachází královský komoří. Popelčiny nevlastní sestry, plné naděje, zkoušely střevíček. Zoufale se snažily vtěsnat své velké nohy do malého střevíčku, ale marně.

Popelka: Promiňte, mohla bych si zkusit střevíček i já?

Komoří: Samozřejmě dívenko. Každá mladá dívka v království má povinnost, vyzkoušet si ten střevíček.

Macecha: Podívejte se přece na ní. Vždyť to je jenom služka...

    Popelka si přece jenom střevíček zkusila. A – div divoucí – padl jí jako ulitý! Teď bylo vše jasné. To Popelka byla ta nádherná mladá dáma na plese, se kterou kralevic protančil celou noc.

    Nakonec vám jenom řeknu, že Popelka už nikdy v životě nemusela ani štípat dříví, ani nosit vodu ze studny, ani mýt podlahu, ani...


Převzato z http://www.huggiesclub.cz/script/Article.asp?aid=38