Šípková Růženka

 
    Za dávných časů bylo uprostřed hlubokých lesů a vysokých hor jedno království, kde vládl dobrý a moudrý král a lidé zde vedli spokojený život. Celé království se nemohlo dočkat až se královskému páru narodí potomek. Konečně přišel ten den. Narodilo se děvčátko, a bylo krásné jako růžička. Mělo velké modré oči a pořád se usmívalo. Dali jméno Růženka. Každého kdo ji spatřil, naplňoval pocit štěstí a radosti. Nastal den slavnostních křtin malé princezny a všichni na královském dvoře spěchali s přípravami. Celý palác byl uklizený, vyzdobený spoustou květin, a velké stoly byly prostřeny bílými ubrusy na slavnostní hostinu.
Jakmile bylo vše hotovo, po celé krajině trubači ohlašovali, že začaly slavnostní křtiny princezny. Všechen lid stál u cesty, aby viděl slavnostní průvod a blahopřál královské rodině.

Lid: Ať žije král a královna! Sláva princezně!

    Toho dne bylo velmi hlučno na ulicích města, všichni se tlačili, aby viděli. Všude vládla radostná atmosféra. Když se začalo stmívat, nastal čas slavnostní hostiny na počest malé princezny. Ze všech stran přijížděli vzácní hosté. Z kočárů vystupovaly vznešené dámy a urození pánové a všichni netrpělivě očekávali zvláštní hosty - sudičky. Bylo pozváno dvanáct sudiček. Nepozvána zůstala jen třináctá, která měla velkou, ale zlou moc.
Sudičky jedna po druhé promlouvaly nad kolébkou a svým mocným slovem udílely princezně kouzelné dary. Jedna jí přisoudila krásu, jiná dobré srdce, další šlechetnost a bohatství, jiná pak dobrého manžela a další moudrost. Právě když už se jich vystřídalo jedenáct, a měla promluvit dvanáctá, dveře do sálu se otevřely a vstoupila ta třináctá. Královský pár se zachvěl leknutím a také pozvaní hosté oněměli. Všichni dobře znali moc jejích kouzel, a proto věděli, že její pomsta bude hrozná. Rozzlobená sudička přistoupila ke kolébce, hrůzostrašně se zasmála až se zatřásly staré zdi zámku.

    Zlá sudička: Nepozvali jste mne na křtiny vaší dcery, králi, moc jste mne tím urazili. Musím vám dát ponaučení, že jste měli tak krátkou paměť, a opovážili se na mne zapomenout. Vaše Veličenstvo, poslouchejte. Takový to dar mám pro princeznu. Až bude princezně šestnáct lét, píchne se do prstu a pak zemře. Taková je vůle má! Ha, ha!

    Byla to hrozná věštba. Slzy polily tváře královny, obličej krále strnul v zármutku. Dvanáct ostatních sudiček se zhrozilo, protože žádná neměla takovou moc, aby zlou předpověď zavrátila.

    Dobrá sudička: Počkejte, ještě já jsem nestihla vyslovit svou sudbu. Nemohu tu zlou zrušit, ale mohu ji zmírnit. Princezna nezemře, ale usne na sto let a bude spát hlubokým spánkem.

    Na první pohled se nic v království nezměnilo, ale nikdo už nebyl tak šťastný jako předtím. Růženka rostla jako z vody a byla čím dál krásnější. Všichni ji měli rádi, neboť měla dobré srdce a každému byla ochotná pomoci. Čím byla starší, tím větší obavy měli ostatní, protože věděli, že zlá sudička nehází slova jen tak do větru.
Král vydal rozkaz, aby všechny ostré předměty byly v království zničeny. Po celém kraji by se nenašla ani jedna jehla, ani růže, ani ostří nože. Léta ubíhala, až se přiblížil den šestnáctých narozenin princezny. Každému bylo těžko u srdce, jenom princezna nic netušila. Od rána byla veselá. Měla ze všeho radost, že den je tak krásný, že v zahradě kvetou květiny a nebe je bez mráčků. Procházela se po zahradě, až najednou uviděla malá dvířka s velkým mosazným klepadlem. Zaklepala jednou, pak podruhé, ale nikdo neodpovídal.

    Byla velice zvědavá, co se tam skrývá, proto otevřela a šla dál. Po úzkých točitých schodech stoupala nahoru, až došla k malé světničce. Uprostřed seděla stařenka s vřeténkem.

Stařenka: Pojď dál, děvenko.

    Princezna k ní s radostí přistoupila, protože v životě nic podobného neviděla. Velice zvědavě si vřeténko prohlížela.

Princezna: Mohla bych si to i já zkusit?

    Princezna s ruměncem ve tváři se dívala na rychle otáčející se vřeténko, navlékající si nit. Chtěla také příst. Jakmile na vřeténko sáhla, píchla se do prstu až do krve. Sotva píchnutí ucítila, začínala usínat. Padla na studenou zem a usnula hlubokým spánkem. Stará žena sundala šátek zakrývající její obličej - byla to zlá třináctá sudička.

Zlá sudička: Hle, moje věštba se naplnila!

    Celý zámek se ponořil do hlubokého spánku, jen z kuchyně se rozlehalo chrápání kuchaře. Usnulo i celé království. Léta ubíhala, a jak ubíhala, začaly okolo zámku růst šípkové keře, které tak obepnuly celý zámek.

    Čas plynul jak voda, až jednou přijel do království mladý kralevic z daleké země. Mnohokrát slyšel vyprávění o království, které se ponořilo do spánku, jakmile se překrásná princezna píchla do prstu vřeténkem. Kralevic se prodral šípkovou hradbou, sesednul z koně a vstoupil do spícího zámku. Všechno vypadalo stejně jako před sto lety. V trůním sále spali král a královna, v kuchyni spal kuchař a celý dvůr byl ponořen do hlubokého spánku. Vrátil se do zahrady a poslouchal ptačí štěbetání. Najednou uviděl pootevřená dvířka s velkým klepadlem. Po úzkých točitých schodech stoupal nahoru, až k malé světničce. Jaké bylo jeho překvapení, když uprostřed komnaty uviděl spící princeznu. Byla tak krásná, že na ní mohl oči nechat. 

    Sklonil se a zlehounka ji políbil na její líbezné rty. Princezna otevřela své modré oči a laskavě se na něj usmála. V tu chvíli se probudili i král s královnou a celá královská družina. Strašná kletba tím skončila. Všechno bylo tak jako před sto lety. Opět nastaly časy štěstí a spokojenosti celé země. Kralevic požádal o ruku princezny Růženky a o nádherné svatbě se vyprávělo ještě po mnoho let.


Převzato z http://www.huggiesclub.cz/script/Article.asp?aid=38