Karel Kryl

12. 4. 1944 – 3. 3. 1994



 
Karel Kryl byl výjimečná osobnost. Navíc reagoval na politickou situaci, která je stále ještě aktuální. Proto uvádíme místo stručného životopisu internetové odkazy. Pro případ, že by některé nebyly dosažitelné, uvádíme zde i texty článků (trochu přeformátované a bez obrázků).


Převzato z http://home.tiscali.cz:8080/cz010955/:
1.

Malý "velký" muž Karel Kryl (159 cm) se narodil 12. 4. 1944 v Kroměříži. Ve čtyřech letech byl nucen s rodiči trpně přihlížet tomu, jak předvoj dělnické třídy kladivy a krumpáči rozbíjí drahé stroje tatínkovy tiskárny. Té tiskárny, která ani za nacistické okupace navzdory nebezpečí a gestapáckým prohlídkám nepřestala tisknout zakázané vlastenecké tiskoviny. Otec Kryl byl jako buržoazní padouch poslán stavět Novou huť Klementa Gottwalda a matka se třemi dětmi byla vystěhována do zanedbaného přízemního domku, kde jedinou místností, která se dala vytopit, byla kuchyň. Čtyřmetrové stěny pokojů v zimě do tří metrů zamrzaly a v kamrlíku byly krysy. Otec, který musel jezdit po stavbách a přespávat v maringotkách, se doma objevoval jen čas od času. Staří přátelé začali přecházet na druhý chodník, nebo mizeli v komunistických lágrech a věznicích. Nastala doba třídního boje, na kterou nemá Karel Kryl hezké vzpomínky. 

Tatínek se vrátil domů okolo roku 1954. Nastoupil do papírnictví, ale nakonec skončil jako vedoucí prádelny, kde maminka třídila prádlo. Přestože měl Karel i jeho sestra dobré známky, nechtěla jim škola dát doporučení k dalšímu studiu. Tatínek se proto rozhodl přestěhovat do Nového Jičína, do domu po dědečkovi, který rodina opustila, když město po „Mnichovu“ připadlo jako Neu Titschein k německé Říši. 

Teprve tady nalezl Karel pravé kamarády a spěšně doháněl ztracené dětství. S turistickým oddílem prochodil celé moravsko-slovenské pomezí, našel si cestu k folklóru - vystupoval s Valašským kroužkem: „Tehdy jsem objevil krásu lidové písně a zamiloval jsem se do cimbálu“. Sestra Marie se s pomocí několika přátel dostala na keramickou školu v Bechyni. Karel ji po roce následoval. 

Na střední průmyslové škole v jihočeské Bechyni studoval účelovou keramiku, učil se hrát na kytaru, trempoval a psal básničky. „A tam ... jsem poprvé přičichl k hudbě, byla tam školní kapela, a já tenkrát složil dva texty,  k Ellingtonovi...“ Svou první kytaru – „džipsonu“ - dostal v roce 1959. V Bechyni pak složil první písničku: 

Potkal jsem svou tchýni
na mostě v Bechyni
vítr jí rozfoukal
drdol ...

Ve škole a zejména na internátě byl za vyhlášeného uličníka. Navzdory malé postavě se hodně pral, dostával dvojky i trojky z chování za pozdní návraty, návštěvy mládeži nepřístupných kin, nepořádnost a narušování kázně. Domů dokonce putovalo několik výhružných dopisů rodičům. 

Po maturitě v roce 1962 chtěl dále studovat, ale neměl ten správný třídní původ, a tak musel odejít na umístěnku do Teplic, do továrny na záchodky a sanitární keramiku. V Teplicích se setkal s Jitkou Dlaskovou a Milošem Zapletalem, se kterými začali dělat divadlo poezie. V době, kdy mládež všeobecně holdovala rocku a Suchému se Šlitrem, poslouchal Kryl na svobodárně v Trnovanech, v kumbálku bez topení, zato však s výhledem na šestatřicet továrních komínů a pravidelný západ slunce, „doopravdický černý blůs“ – Counta Basieho, Charlieho Parkera, Billie Holiday. 

Základní vojenskou službu nastoupil v roce 1963 k útvaru protivzdušné obrany do Dobřan. O vojně Kryl hovořil nerad. Přiznával, že co se týče kázně a upravenosti byl špatným vojákem. V jednom z posledních dopisů matce (září 1989) se v jiné souvislosti zmiňuje: „...můj vojenský ‘Záznam o odměnách a trestech‘. Tam jsem měl taky tři nebo čtyři listy ... Jedna strana - odměny - byla bezmála plná typů: odměna – výmaz trestu, a ta druhá strana byla černá těmi zamazanými potrestáními.“ 

Jako silný individualista měl problémy s životem ve vojenském kolektivu. Poznal jak frčka dokáže změnit obyčejného kluka, který potom zneužívá nabyté moci. Těžce nesl atmosféru bojového útvaru, kde se bez výstrahy střílelo na narušitele vzdušného prostoru, byť to byl jen zbloudilý německý práškař. Později se k tomuto období vrátil slovy: „Nikde jsem se necítil tak osamělý a opuštěný jako na vojně.“ 

Hledal možnosti úniku, a tak se ujal knihovny. S několika kamarády nacvičili malý kabaret, se kterým se jim podařilo postoupit do vyššího kola armádní soutěže tvořivosti. Z vojny o tom píše jedné dívce: „Já dělám teď recesistické texty, jež dány dohromady nesou název Mikrokabaret polopoezie ‘Nálet na blbý‘. Měl jsem s tím úspěch na ASUT v Přešticích...“ Tam však soudruzi přišli na to, že se nejedná o pořad protiválečný, nýbrž protivojenský a zakázali ho. Na vojně napsal několik písní, které dodnes patří mezi jeho nejlepší - namátkou: Pieta, Tráva, Nehažte kamení, Anděl...
 
 

2.

Po návratu z vojny založil v Teplicích s přáteli nejprve Divadélko na zámku (*), které zahajuje pořadem z veršů Francoise Villona. Kryl v něm recitoval, hrál na loutnu a po každé baladě zpíval píseň. Následoval projekt „Pár nás“ a nakonec Divadélko pro známé. Žili bohémským životem a „táhli nekonečný mejdany“. 

Na jednom večírku vyslechl Krylovy písničky ředitel Divadla poezie v Litvínově Miroslav Kovářík, spolupracující s rozhlasovým studiem v Ústí nad Labem. Tak vznikly první Krylovy rozhlasové nahrávky. 

V roce 1967 ztroskotalo Divadélko poezie na finančních potížích a Kryl dostal nabídku psát texty pro olomouckou skupinu Bluesmen. Stal se výtvarníkem v Osvětové besedě v Olomouci, ale ze psaní textů moc nebylo. Baladu o Manoně odmítl zpěvák skupiny zpívat - chtěli dělat blues, a anglicky. V olomouckém Domě armády poznal Kryl tehdejšího šéfa souboru Pavla Dostála. Pro představení tamějšího Dex klubu skládal písničky. Nakonec musel dát Olomouci vale – jako osvětový výtvarník neuspěl a přes veškerou snahu se mu nepodařilo sehnat byt. 

Od přítele Miloše Zapletala, který mezitím zaujal post redaktora v ostravském Mikrofóru, dostal nabídku na občasnou spolupráci. Vrátil se tedy do Nového Jičína k rodičům, dělal soukromého zemědělce a jezdil do Ostravy točit písničky. V Ostravě té doby bylo obrozenější klima než v Praze. Sjížděli se tam umělci ze širokého okolí. Obrodný proces byl cítit z divadelních inscenací, z hudebních vystoupení i z výtvarného umění. Kryl spolupracoval s Luďkem Nekudou, Tomášem Slámou a dalšími v divadle Waterloo a hodně koncertoval. Stal se „krajánkem“ Mikrofóra. S kamarádem Petrem Ullmanem chodili pěšky po Moravě i Čechách, vystupovali v klubech mládeže, a každý týden byli hosty v některém z krajských vysílání Mikrofóra. Na cestách vznikla i písnička Jeřabiny (1967), kterou později s aktualizovaným textem vydal na své první LP desce. 

Do Prahy se přestěhoval v lednu 1968. Za osm set korun měsíčně pracoval v Československé televizi jako asistent scény, „takový lepší tahač kabelů”. Díky práci v televizi poznal mnoho zajímavých lidí a navázal užitečné kontakty. Naplno prožíval období Pražského jara: „Byl to ohromný výbuch svobody...“ V Praze se otevíraly první noční kluby a striptýzy, na Karlově mostě zpívali písničkáři, lidé se probouzeli z letargie a nadšeně podporovali společensko-politické změny. Kryl se pokusil složit zkoušky na FAMU, ale neuspěl. Z bratrských zemí zaznívaly obavy o osud socializmu v Československu, Moskva hovořila o kontrarevoluci. 

Letní dovolenou trávil Kryl s přáteli na Moravě, v malé chatové kolonii v Chřibech. Večer 20. srpna seděli u táboráku a zpívali trampské písničky. Uprostřed noci se z nebe ozval temný hukot a bývalý kreslič protivzdušné obrany státu rozpoznal na obloze velký skupinový cíl

Druhý den se spěšně vracel vlakem do Nového Jičína. Země již byla obsazená vojsky Varšavské smlouvy. Cestou napsal nejdříve Bratry

Tak vás tu máme bratři
z krve Kainovy
Poslové noci která
do zad bodá dýku...

a hned na to Bratříčka

Bratříčku nevzlykej
to nejsou bubáci...

Z Nového Jičína odjel do Kopřivnice, kde v závodním rozhlase obě písničky nahrál. Okreskami a vedlejšími silnicemi pásky odvezli do rozhlasu v Ostravě. Bratříček rychle vystoupal na přední příčky hitparád. 

V hektických dnech spontánního odporu obyvatelstva potom jezdil Kryl po klubech a kulturních střediscích. V době studentské stávky hojně navštěvoval vysoké školy a zpíval studentům. 

Na sklonku roku 1968 navštívil s přáteli představení Semaforu v Obecním domě. V průběhu večera vypadl elektrický proud a Kryl se prodral na pódium, kde spolu s Palečkem a Janíkem improvizovali, a měli úspěch. Následovalo pozvání do Návštěvních dnů Šimka a Grossmana, a Krylova hvězdná kariéra byla odstartována. V rozhlasové hitparádě Houpačka obsadil Bratříček první místo a Jiří Černý Krylovi navrhl, aby ze svých ostravských nahrávek udělal sólovou desku. Vyšla v březnu 1969, tedy zhruba půl roku po invazi, ale ještě před tvrdým nástupem normalizační cenzury. Pojmenována byla podle titulní písničky - Bratříčku, zavírej vrátka, a měla neuvěřitelný úspěch. 


(*)Poznámka:
Zde je určitý nesoulad v dataci. Miroslav Kovářík na rozdíl od Kryla uvádí jako datum založení Divadélka na zámku rok 1963, tedy ještě před Krylovým nástupem základní vojenské služby.
3.

Kryl znovu skládal přijímací zkoušky na FAMU, a tentokrát byl přijat. Natáčel v televizi a rozhlase, vystupoval v klubech. Poměry ve společnosti se však pomalu začaly měnit. Normalizační mašinérie se dala do pohybu, euforie se vytrácela, nastupoval strach, a jak napsal Ludvík Vaculík - vstřícná předposranost. Pořadatelé hromadně odříkali domluvené koncerty, deska se stahovala z pultů prodejen, v rozhlase Kryla hráli stále vzácněji. Tehdy, v onom mrazivém jaru 1969, vznikla píseň Rakovina

V létě odjel Kryl na pozvání Norského studentského svazu do Skandinávie. Když se po dvaceti dnech strávených ve svobodném světě vrátil zpět do vlasti, uvědomil si v jak hrozném stavu se země nachází. Najednou měl spoustu času, žádný koncert, žádné vystoupení. Do rozhlasu přišel výslovný zákaz zmiňovat se vůbec o jeho jméně. 

Jedenadvacátého srpna 1969 se na Václavském náměstí konalo protestní shromáždění k výročí okupace. Proti vlastním lidem nezasáhla okupační vojska. Nastoupily Lidové milice a pořádkové jednotky Veřejné Bezpečnosti v bílých helmách a s obušky. Gustapo. Slzný plyn a zatýkání. Zatčení se vraceli po dvou týdnech – ostříhaní dohola, s modřinami a s roztěkanýma očima. Zátahy bílých helem pokračovaly i v dalších dnech. Veškeré Krylovy rozjednané akce a projekty byly postupně rušeny, v podstatě nemohl veřejně vystupovat. Když 9.září 1969 odjížděl do Západního Německa na písničkářský festival na hradě Waldecku, odjížděl na dva tři týdny, a vrátil se za dvacet let. 

Po festivalu navštívil svého přítele v lázeňském městečku v německém pohraničí. Seděl v malém penzionu na pokraji lesíka a přemýšlel o posledních událostech. Došlo mu, že v Československu si už nezazpívá. Po dvou dnech rozmýšlení požádal na nejbližší policejní stanici o politický azyl. 

První dny v emigraci nebyly lehké. Stesk po domově, cizí prostředí i kultura, neznalost jazyka. Naštěstí narazil na lidi, kteří mu pomohli. V dopise rodičům psal: „Žádnej strach, ve světě se neztratím. A hlavně klid, nic se neděje. Chleba je tu stejnej jako doma, lidi jsou dobří i zlí jako doma, snad se mi příliš nebude stýskat.“ 

Odjel do Mnichova, kde navázal spolupráci s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa, v jejíchž studiích později natočil svou druhou gramofonovou desku – první v exilu. Rakovinu vydal Kryl vlastním nákladem před vánoci 1969. Obsahovala devět písní napsaných ještě doma, pouze Habet vznikl v Německu. Vyrobeno bylo tisíc kusů plus 400 navíc určených pro Československo. Ty byly s falešnými etiketami a v obalech s krycím potiskem „Klasikové moderně učesaní“ pašovány do vlasti. První vánoce v exilu strávil na pozvání u opata Anastáze Opaska, se kterým se seznámil krátce po svém příjezdu do Německa. 

Požádal o stipendium ke studiu německého jazyka a získal ho. V kurzech se naučil základy, ale trvalo mu sedm let, než jazykem plynně vládl. Později dokázal napsat několik písní pro německé publikum přímo v němčině. Nesčetně písniček natočil také polsky – mezi Poláky byl velmi populární. 

Stal se volným spolupracovníkem Svobodné Evropy - bez pevné mzdy. Placen byl za odvysílané minuty. Psal tři až čtyři povídky týdně, aby se uživil. Výdělek dával na tisk knížek nebo na zasílání desek do Československa. V roce 1970 vyšlo pod názvem Maškary Krylovo třetí album. K titulní skladbě autora inspirovalo setkání se skupinou mnichovských komunistů. 

Vytrvale se zajímal o dění v Československu, poslouchal rozhlas, sledoval tisk, setkával se s krajany. Informace přicházející z domova byly neveselé. Normalizátoři vítězili, pravda byla vyměňována za posty. Smutná zpráva ho zastihla počátkem roku 1971 - zemřel mu otec. 

V nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem vyšla v roce 1972 Kníška Karla Kryla, obsahující písně a polopoezii z let 1960-71.
 
 

4.

Na počátku sedmdesátých let se seznámil s dcerou českých emigrantů Evou Sedlářovou a bláznivě se do ní zamiloval. Do svazku manželského je v roce 1973 uvedl opat Anastáz Opasek. Kryl prožíval tento vztah velmi intenzívně, manželka mu byla inspirací i pobídkou. Psal jí tužkou na obočí básně na zrcadlo, až vydaly na celou knížku – Sedm básniček na zrcadlo. Připravoval se ke studiu na vysokou školu, bifloval německá slovíčka. 

Chvíle osobního štěstí ale netrvaly dlouho. Eva si našla jiného a následoval bolestný rozvod, se kterým se Kryl dlouho nedokázal vyrovnat. V knize Půlkacíř říká: „To nebyl obyčejný milostný vztah, ale stav duše. Odhodlání a rozhodnutí s někým zestárnout. Proto to pro mě bylo tak bolestné, když to nevyšlo. Na duši mi zůstala jizva jež se nezacelí. Moje žena Eva si našla jiný vztah, rozvedli jsme se.“ 

Do toho přišla krize ve Svobodné Evropě, propouštění zaměstnanců, omezování externích spolupracovníků. Kryl zůstal bez práce, a sám. Snažil se zapomenout při psaní Slovíček, poetického scénáře, který vyšel po dvou letech práce ve Škvoreckého nakladatelství v Torontě. Mezitím se stal studentem – ve dvaatřiceti letech byl přijat na Ludvíkovu Maxmiliánovu univerzitu v Mnichově. Duševní krizi se mu podařilo překonat, i ve Svobodné Evropě se situace zlepšila. Vytvořil a moderoval tam vlastní pořad – pásmo písniček a komentářů, které se pod názvem Krylogie vysílalo od roku 1975 až do roku 1989. Vyšlo také knižně. Vydával knížky, stal se ilustrátorem edice Poezie mimo domov

Ve druhé polovině sedmdesátých let se Kryl kromě práce v rozhlase věnoval i veřejným vystoupením. Zpíval na četných setkáních emigrantů, projel téměř celé Německo, koncertoval ve Spojených státech a Kanadě, podnikl turné po Austrálii, vystupoval ve Francii. 

V roce 1977 byla v Československu podepsána Charta 77. Režimu se jako protitah podařilo získat mnoho populárních osobností k podpisu takzvané Anticharty. Jména podepsaných byla pro Kryla namnoze bolestným zklamáním. Po Chartě 77 následovala nová vlna emigrantů, se kterými přibylo Krylovi nadšených posluchačů. Tito lidé totiž, na rozdíl od emigrace roku 1968, zažili v republice Krylův hvězdný vzestup a nejslavnější období. Většinou také sledovali jeho rozhlasové vysílání, a velmi dobře znali i jeho nejnovější písničky. Kryl byl pro ně hvězdou. 

Novou desku Karavana Mraků - v pořadí pátou – vydal v nakladatelství Šafrán ve Švédsku krátce po Novém roce 1980. Kromě jiného pracoval i na Špalku písní českých, veselých parafrázích na téma lidových písniček a říkadel: 

Nade mlejnem, pode mlejnem
husy se perou
Vem Jeníčku, vem Haničku
zab ji sekerou.
Na Zdeničku kulovničku,
na Maryčku kyj,
vezmi Pepu do výčepu,
vesele se zpij.

Zabýval se i vážnějšími věcmi – psal poetickou skladbu ze života Artura Rimbauda, francouzského básníka, který ve svých dvaceti letech zanechal poezie a začal se živit prodejem zbraní v Habeši. Toto dílo dokončil při svém pobytu v USA, kam koncem roku 1980 získal literární stipendium, a nazval ho Zbraně pro Erato. Ve městě Peterborough v New Hampshire strávil krásné a poklidné tři měsíce. 

Závěrem dvaaosmdesátého roku pracoval jako náhradní sportovní redaktor. Po čtrnácti letech externí spolupráce se Svobodnou Evropou dostal velmi slušnou nabídku na trvalé zaměstnání. Od 1. ledna 1983 nastoupil jako stálý člen redakce. Znamenalo to spoustu povinností. Pokračoval ve svých hudebních pořadech, ale dělal také sportovní a náboženské zprávy, každý týden psal ne vždy vydařené rýmované komentáře na aktuální téma. V létě potom odjel na pozvání do Austrálie, kde strávil 5 týdnů a natočil EP desku Dopisy. Své v pořadí páté LP Plaváček vydal před vánoci 1983. 

Jeho rozhlasové pořady nacházely své posluchače a přicházela i odezva. Dostával pohlednice, dopisy a celou řadu telefonátů. Maturitní ročník jedné slovenské školy požádal Kryla o čtyřverší na maturitní stužku a byla z toho celá písnička - Zkouška dospělosti. Ono čtyřverší znělo: 

Opilí od radosti
si sami trošku lžeme,
že zkouškou dospělosti
opravdu dospějeme.

Údajně ho studenti opravdu použili, samozřejmě anonymně.
 
 

5.

Ve druhé polovině osmdesátých let došlo ve světě k výrazným politickým změnám. V Sovětském Svazu se dostal k moci Michail Gorbačov a nastala doba reforem. V roce 1989 přestavba v Moskvě vrcholila. První socialistická velmoc povolovala uzdu svým satelitům. Z Východního Německa proudily na západ davy uprchlíků, nechávajíc své trabanty v pražských ulicích. V Polsku vítězila Solidarita. Jen v Československu se režim tvářil jakoby nic. 

Kryl se na podzim 1989 zúčastnil slavného setkání písničkářů v polské Vratislavi. Na koncert dorazily tisíce Čechů. Kvůli potížím na hranicích museli většinou cestovat přes Německo. Pátek 3.11. byl dnem Karla Kryla. Bylo to po dvaceti letech jeho první setkání s živým publikem z vlasti. „Zpíval o život a nejen Češi, ale i Poláci se přidávali“. (Michal Klíma v posledním čísle samizdatových Lidových novin). Kryl v euforii vykřikl z podia: „Tak za měsíc v Praze“. Nikdo tomu nevěřil – ani on sám. 

Přišlo to nečekaně! Po 17. listopadu se otřásla v základech i poslední středoevropská totalitní moc. Praha, a po ní celá země, zažívala nebývalé demonstrace. Režim byl zaskočen nemyslitelným spontánním vystoupením celého národa a pomalu se začínal hroutit. Kryl v Mnichově horečně sbíral informace o událostech v Československu. Líbila se mu originalita revoluce, sympatizoval se studenty. Zvonění klíči považoval za dobrý vtip. 

Z vlasti však nepřicházely jen nadějné zprávy. Krylova maminka byla hospitalizována v nemocnici v Ostravě – Porubě, kde 26. listopadu tiše zemřela. Datum pohřbu bylo stanoveno na pátek 1. prosince. Komunistické úřady povolily Karlu Krylovi vstup do země, aby se mohl zúčastnit smutečního obřadu. Dostal čtyřiadvacetihodinové sociální vízum. Po dvaceti letech strávených v cizině tak 30. listopadu odpoledne přiletěl do Prahy. 

Na letišti již na něj čekalo několik přátel, pár nadšených fanoušků a hrstka novinářů. Redaktoři Mladé Fronty odvezli Kryla do své klubovny v Panské ulici, kde uspořádali improvizovanou tiskovou konferenci. Již tehdy dokázal Kryl přesně formulovat své představy. Na otázku co dál dělat odpověděl: „Za prvé nenechat si ukrást revoluci. Za druhé - mít naprosto jasno, koho chci mít na Hradě, z jaké má být strany a kdo to má být, kdo mě zastupuje, kdo za mne mluví ...“ 

Po tiskové konferenci ho Jan Přeučil s Miroslavem Kováříkem odvezli dobovým moskvičem na pohřeb do Nového Jičína. Když se ještě téhož dne odpoledne vrátil do Prahy, zastihla ho informace, že mu byl pobyt prodloužen o další týden. 

V následujících dnech stačil vystoupit na bezmála třiceti koncertech. Měl vždy vyprodáno a posluchači většinou zpívali s ním. Zaskočilo ho, že i přes svůj dvacetiletý exil je tak populární. Později o událostech oněch dní řekl: „Nic tak krásného a dojemného jsem nikdy předtím nezažil. Byla to ohromná satisfakce a radost.“ 

Setkal se také s Václavem Havlem a ihned se zapojil do revoluční vřavy - bouřlivě vítán zpíval na demonstracích. Tak se stalo, že se jednoho sychravého prosincového odpoledne sešel na žádost Václava Havla na balkoně pražského Melantrichu s Karlem Gottem, umělcem, který si dle všeobecného mínění zadal s komunismem.  Zahrál jednu ze svých písniček a na závěr spolu s Gottem zazpíval hymnu. Mnozí tento krok odsuzovali, někdo to bral jako gesto smíření a jednoty národa v boji za společnou věc. Kryl sám to později hodnotil jako velkou politickou chybu. Hodně dlouho si to vyčítal a častokrát se k tomu vracel. Do konce života měl Havlovi za zlé, že jej ke společnému zpěvu přemluvil. 

Sám Václav Havel to posuzuje jinak. Společné vystoupení obou umělců považoval za mistrovský tah: „Symbolem té doby bylo, když Karel Gott, kterého lidé znali z obrazovek, a Karel Kryl, muž ze Svobodné Evropy, zpívali spolu na balkóně na Václavském náměstí československou hymnu. Byla to doba velkého emotivního náboje s atmosférou obecného srozumění, snad i odpuštění“. 

V rozhovoru s novinářem Lipčíkem z Mladého světa prozradil svůj pohled na onu událost i Karel Gott: „Měl jsem smůlu, že týden předtím jsem byl na zájezdu v zahraničí... Venku jsem sledoval tisk i televizi a už jsem se těšil, co všechno povím a udělám, až se vrátím. Jenže po návratu jsem zjistil, že jsem trochu pozadu, že všechno podstatné řečeno a z velké části i uděláno už bylo. Odjel jsem tedy do Občanského fóra a řekl jim: ‚Jsem tady, co můžu pro vás udělat?‘. A je napadlo tohle: ‚Mluvit budou jiní, ty budeš zpívat hymnu s Krylem‘.
 
 

6.

Karel Kryl dál vystupoval na mítincích, hrál studentům, koncertoval, a všude ho přijímali s nadšením. Stal se jedním ze symbolů revoluce.V reedicích vycházely jeho dosavadní desky i nové kompilace. Jeho písničky se v rozhlase rázem staly nejhranějšími. 

Zpočátku měl představy o budoucnosti nejasné, až naivní. Byl okouzlen vlastní popularitou i nadšením, které v zemi panovalo. Zároveň věděl, že nebude lehké opustit pracně vybudovanou německou existenci. „Budu bohatý pán a budu si vyvalovat pupek z autorských honorářů. Budu si jen chodit s aktovkou pro peníze, jak to dělal pan Vejvoda, když napsal Škoda lásky“, říkal se smíchem. 

Na autogramiádách se tvořily dlouhé fronty už několik hodin před začátkem. Zájem o koncerty projevovali organizátoři z celého Československa a Kryl se jim snažil vyhovět. Sám s kytarou dokázal dvě až tři hodiny bavit plný sál. Obecenstvo všechny jeho texty znalo a běžně se k němu přidávalo. Zpočátku ho ovace těšily, ale pak si uvědomil, že ho lidé vlastně berou jako žijícího klasika. Všemu, co řekl, byla přikládána důležitost. Kromě ztráty soukromí to mělo i jiné stinné stránky. Mnoho lidí si Karla představovalo jinak. Kryl to jednou charakterizoval tak, že když zjistili, že i on je člověk, který má hlad, je unavený a má své chyby, cítili se podvedeni. „Není nic trapnějšího, než žijící klasik“, tvrdil. Bylo mu to nepohodlné a svazovalo ho to. Rozhodl se rozbít pomník, kterým se stal - zbourat svou vlastní legendu. 

V únoru jedenadevadesátého roku se podruhé oženil. Po dlouholeté známosti si vzal svou německou přítelkyni Marlene Brousertovou (1953), ve které našel spolehlivou přítelkyni a člověka, který o něj byl ochoten pečovat. Racionální bankovní úřednice mu poskytla klidné a bezpečné zázemí. Kryl si ji pochvaloval i jako výborného daňového poradce. Někdo to nazýval sňatkem z rozumu, jiní mínili, že se manželstvím chce zaštítit před dotěrným zájmem fanynek, které byly sňatkem šokovány. Kdosi naznačoval, že si tak Kryl chce legalizovat svůj pobyt v Německu. Jak vyplývá z různých Krylových vyjádření, vášeň prvního manželského svazku tam asi nebyla. 

Ani po svatbě se však nevyhýbal vztahům s jinými ženami. Údajně měl desítky milenek, ale trvalejších vztahů si vytvořil jen několik. Za Krylovu milenku se prohlašovala Jiřina Lebedová (1958), garderobiérka v Realistickém divadle, jejíž byt na Starém Městě si později pronajal, a bydlel v něm během svých návštěv v Praze. Tento byt s ním později sdílela Markéta Matoušková (1974), která se s Krylem seznámila ve svých šestnácti (!) letech, a o svém životě s ním vydala v roce 1995 knihu. V prosinci 1995 se ve Svobodném Slově k tomuto vztahu vrací Krylův právník Martin Štumpf: „Slečna Matoušková si nakonec vybojovala Karlovu přízeň svou nesmírnou trpělivostí, s níž na něj čekala hodiny i dny, přepadávala ho na koncertech nebo tiše a skromně seděla poblíž něj v nějaké hospodě. Byla sweet little sixteen... Jejich vztah není možno nazvat soužitím....“ 

Po Krylově smrti se dokonce jedna z jeho nejskalnějších fanynek nechala slyšet, že s ním dvakrát čekala dítě ze zkumavky! Ale to již zabředáváme do bulváru a předbíháme událostem. 

Matčinou smrtí jako by zmizelo poslední Krylovo pouto k rodině. Rozhodování o trvalém návratu do vlasti bylo těžké. Manželka se (alespoň zpočátku) odmítala přestěhovat. V Německu měl Kryl přátele, zaměstnání i zázemí, doma zase nadšené publikum. Vyřešil to šalamounsky - trvale bydlel s Marlene v Německu a do Československa dojížděl. Žil vlastně dvojím životem: rebel a bouřlivák v Čechách, který se rád vracel k manželce do Mnichova jako důstojný a spořádaný občan. Oba světy - tuzemský i německý byly pevně odděleny. Tato paralelní existence mu kromě jiného umožňovala pozorovat události v Československu jaksi zvenčí a s odstupem. 

Vývojem po revoluci byl Kryl zklamaný. V týdnech a měsících revolučního nadšení se lidé soustředili na bourání starého režimu a položení základů demokratickému systému. Nebyl obecný zájem o vypořádání se s konkrétními viníky dlouhodobé devastace země, ani o označování přisluhovačů komunismu. Karel Kryl se s tím nechtěl smířit. Tvrdil, že nedojde-li k potrestání viníků nastane politický marasmus. Říkal: „Tím, že se jeden zločin nepotrestá, se pouze vytváří půda pro další zločiny.“ Vadilo mu, že aparátčíci i kolaboranti, kteří se zpočátku báli, později připíchli trikolory a vyrazili do ulic zpívat hymnu, aby se posléze postavili do fronty na koryta. Nomenklaturní kádry si žily stejně dobře jako před revolucí, někdy i lépe. Když se na ministerstvech a v jiných významných institucích objevili lidé poznamenaní minulostí, bylo to pro Kryla, který do sametové revoluce vložil všechny své politické a lidské ideály, už příliš. V rozhovorech zaujímal ostrá stanoviska: „Staré struktury se daly dohromady s novými strukturami a společně kradou, lžou a žvaní.“ Nelíbilo se mu, že se lidé kloní jen k jedné politické straně a odsuzují jakýkoliv jiný názor. Tvrdil že: „Strana, která získá příliš mnoho moci, jí automaticky zneužívá ve svůj prospěch."
 
 

7.

Krylovy kritické postoje byly ovlivňovány také bezprostředním stykem s lidmi. Po koncertech sedával s fanoušky, chodil do hospod a restaurací, kde se štamgasty bouřlivě diskutoval nejen o politice. Naslouchal jejich hlasům, dělal si poznámky. Někteří přátelé mu to vyčítali, protože byli toho názoru, že v hospodách se scházejí jen ti, co stále nadávají - na cokoliv. 

Kryl citlivě vnímal nálady lidí. Jako burcující uváděl tento zážitek: „Seděl jsem v jedný vesnický hospodě a přitočil se tam ke mně takový mudrlant. ‚Tak co, pane Kryl,‘ povídá, ‚víte, jaký byli komunisti? Rudý, nebo červený?‘ Povídám, že nevím. ‚Zlatý byli, pane Kryl, zlatý‘...

Svou kritiku dokázal Karel Kryl přesně formulovat – nestřílel od boku, jak jej osočovali jeho oponenti. Názory měl promyšlené a ujasněné. Mnoho problémů pojmenoval dřív než ostatní. Cítil napětí mezi Čechy a Slováky, varoval před nesvorností, povšimnul si skrytého českého rasismu. S odstupem času můžeme vidět, že Krylovy kritické výroky měly vnitřní logiku a konzistenci. Nebyly to jen osamělé výkřiky naštvaného písničkáře "přijíždějícího, nadávajícího a zase odjíždějícího", ale tvořily ucelený pohled na svět i události. Navíc se dnes zdá, že dokázal popsat skutečnost lépe a možná i pravdivěji, než jak se tehdy jevila. 

V únoru a březnu 1990 se do vztahů mezi Čechy a Slováky začíná dostávat napětí. Kryl to vycítil jako jeden z prvních, a již koncem února devadesátého roku napsal svou téměř vizionářskou písničku Od Čadce k Dunaju o vztahu dvou lidí, které odděluje hranice z ostnatého drátu. Nálepku rebela definitivně přineslo publikování básně Timur a jeho parta, kterou zaútočil hlavně na prezidenta Havla a jeho lidi. 

O Havlovi později  Necenzurovaným novinám (1992) řekl: „Sledoval jsem Václava Havla ne teprve poslední dva nebo tři roky, ale dobrých  dvacet let, ... a byl jsem přesvědčen, že je to člověk charakteru ryzího, musí s tím charakterem ryzím přežít tři roky působení  nejenom poradců a mocných, ale také zalíbení v tom, že jako režisér přichází na scénu. Málokdy se stává, že dobrý režisér je také dobrým hercem.“ 

S výsledkem prvních demokratických voleb v roce 1990 nebyl spokojen. Parlamentu si nevážil. V roce 1991 se několik poslanců zúčastnilo recesistické akce, při které v Praze na Smíchově natřeli růžovou barvou sovětský tank, umístěný zde jako poctu osvoboditelům města od fašistických okupantů. Kryla to rozlítilo: „...Hňupství ... Já na to mám text: ‚Byla by chyba plivat na pomníky‘... Považuji to za klukovinu, přiblblost. Za urážku té spousty lidí, kteří padli.“ 

Rovněž těžce nesl negativní přístup české společnosti k emigrantům: „Exil je cílevědomá práce za osvobození země, ze které jsme odešli, povětšinou nedobrovolně – ale s úmyslem přijít zpět a udělat pro to maximum. Lidé o kterých mluvím, přijeli po Listopadu s otevřeným srdcem – a byli odmítnuti...  Je to skandální, ostudné a zahanbující.... Exulanté odešli z důvodu svého přesvědčení. Pro svou zemi bojovali a pracovali víc než devadesát procent těch,  kteří tu zůstali.“ 

Začal být nepohodlný. Hodně jeho dřívějších obdivovatelů se od něj odvracelo. Říkali o něm, že se snad zbláznil. Ale Kryl se nezměnil. Byl jen stejně radikální jako v šedesátých letech. Nechtěl stát v řadě – v jednotném šiku s jedinou vítěznou stranou. 

Mnozí ho nařkli z oportunismu a zatrpklosti, někteří z uražené ješitnosti, že mu nebyla nabídnuta žádná funkce. Pravdou je, že Kryl si představoval svůj podíl na budování nové společnosti poněkud jinak. Zpočátku se cítil být součástí změn, chtěl za ně nést spoluodpovědnost. Když se hlásil u Václava Havla  do služby očekával, že bude pozván ke konzultacím a poradám. Cítil se být novinářem a politikem. Havel, který v té době měl na 400 poradců, mezi nimiž údajně bylo asi 200 bývalých agentů Státní bezpečnosti, mu řekl jen:
Karle, jdi a zpívej!“ 

Ale Karel Kryl čekal víc! 

V parlamentu se táhly spory o název společného státu, o pomlčku. (Zda se budeme nazývat Československo nebo Česko-Slovensko). Kryl do poslední chvíle hájil federaci. Při svých cestách za posluchači se pohyboval nejen v Čechách a na Moravě, ale nesčetněkrát i na Slovensku. Nevěřil, že si obyčejní lidé přejí rozdělení země. Ze snahy rozbít stát obviňoval politické špičky a požadoval vypsání referenda. Zúčastnil se dvou mítinků sociální demokracie za společný stát, pročež ho mnozí obviňovali z levičáctví. Karel Kryl však, navzdory tomu, že měl mezi sociálními demokraty několik přátel, nijak výrazně k levici netíhnul. Měl jen ohromné sociální cítění a obával se surovosti raného kapitalismu, který se začal u nás živelně rozvíjet. Své zklamání z politického vývoje vyjádřil písní Demokracie

...Demokracie panuje
od Aše po Humenné
Samet a něha v pánu je
a zuby vylomené...

Pro  ilustraci jeho stranickosti si můžeme uvést, které strany Kryl volil. Mladému Světu později přiznal, že v roce 1990 dal svůj hlas Moravské straně a Občanskému fóru, v následujících volbách volil Demokraty ’92, kteří však neuspěli a do parlamentu se vůbec nedostali.
 
 

8.

Krylovo koncertování a aktivity v Československu se špatně snášely s rozhlasovou prací ve Svobodné Evropě. Půl roku trávil v Čechách a druhou polovinu v Mnichově. Své pořady v rádiu musel předtáčet dopředu. Kvůli koncertům čerpal dovolenou, bral si náhradní volna, honil se z jedné práce do druhé, ale „začalo to být na infarkt..." Proto dal v roce 1991 v rozhlase výpověď, a s posledním červnem skončil. 

Nezanedbatelným důvodem jeho odchodu ze Svobodné Evropy bylo i to, že politika rozhlasu začala být podle jeho názoru příliš jednostranná. Na redakčních poradách se probíralo, jak o některých událostech v Československu referovat, aby nebylo ublíženo rodící se demokracii. Kryl zásadně nesouhlasil s tím, aby mu někdo předepisoval, jak má vysílat. Některé jeho komentáře se v důsledku toho nevysílaly, nebo se vysílaly mimo politický blok, pro který byly určeny. Konflikt se vyhrotil tak, že ztratil zájem v rádiu pracovat a odešel.

V roce 1992 vydal desku Monology, která pro něj znamenala poměrně velké zklamání - špatně se prodávala. Bylo to poslední písničkové album, málo známé a téměř zamlčené, které za jeho života vyšlo a které si sestavil sám. Kritika ho přijala vlažně, distribuce byla špatná, prodej slabý. Výrazný úbytek zájmu byl znát i na koncertech. Publikum se měnilo. Přicházeli spíš lidé, kteří měli nějaký problém, bolest, hledali podporu. Začaly mu chodit dopisy o trápeních a starostech, ubylo listů od fanynek. Kryl se snažil všem odpovídat. Zajímali ho lidé, kteří se těšili obecnému opovržení. 

Rozdělení Československa 31.prosince 1992 se ho silně dotklo, vnímal ho velmi emocionálně a osobně. Vyrůstal na Moravě, kde k sobě měli Češi i Slováci blízko. Mezi Slováky měl řadu přátel. Na Slovensku byl koncem devětaosmdesátého roku vřele přijat a zůstalo mu tam vděčné a velké publikum. Zatímco v Čechách a na Moravě chodilo už jen málo lidí, na Slovensku ještě v roce 1993 vyprodával středně velké a menší sály. Neskrýval své zklamání: „...zjistil jsem, že jediným výsledkem mého křiku v posledních třech letech je zlomené zdraví...“ 

Jeho popularita začala pohasínat. Příčinou nízké návštěvnosti na koncertech byla nejen ekonomická situace, kdy si lidé pečlivě vybírali za co utratí peníze, ale také politické důvody. Kryl prošel postupným vnitřním vývojem od nadšení a idealizace revoluce v prosinci 1989, přes konkrétně formulované výtky, až po naprostý negativismus po volbách 1992, kdy zvítězila Klausova ODS a posléze došlo k rozdělení republiky. 

V Mladém Světě (8/94) ke Klausově vládě říká: „Tady se to opět vyvíjí známým směrem – jedna partaj získá převahu moci, a může pak být sebelepší, začne jevit totalitní sklony. Je třeba naznačit hochům, co nahoře sedí, že to taky může jít bez nich. To je totiž demokracie... Slepá víra v pravdu jedné strany, která se tu pořád ještě vyžaduje, je hrozná věc.“ 

Krylovy kontroverzní názory a jeho otevřenou kritiku populárních politiků včetně Václava Havla hodně lidí odsuzovalo. V tisku se objevovaly protikrylovské články. „...Otírají si o mne hubu. Elévové i novináři, příležitostné psačky plačky, zklamaní sameťáci, nadšení svazáci...“, stěžoval si. Do toho přišly ještě potíže se získáním platných dokladů. Byrokratický aparát požadoval po Krylovi, aby ve smyslu nového zákona o státním občanství prokázal například nepřetržitý trvalý pobyt na území republiky. Úřední šiml řechtal a Kryl se zlostnil.

Pomalu dospíval k rozhodnutí, že podruhé opustí zemi: „Teď chci odejít odtud. Tohleto není moje vlast, tou bylo Československo. Ale to už neexistuje.“ Protestoval také proti komercionalizaci kultury: „Parní válec západní civilizace teď tuhle zemi válcuje – a já nechci být u toho.

Od fanoušků dostával dopisy typu: „Pane Kryle, neopouštějte nás.“ a „Když ne vy, tak kdo? Co my můžeme dělat?“ To ho děsilo. Odmítal suplovat občanskou statečnost jiných lidí: „Lidé teď mají možnost rozhodovat sami za sebe... Můžu formulovat jejich trápení nebo starosti, ale jen tehdy, když mě o to požádají a budou naslouchat. Nechci se vnucovat a nastavovat zrcadlo, o které nikdo nestojí.“ 

Ke svému rozhodnutí odejít z republiky uváděl: „...v poslední době čím dál častěji slyším: ‘Když se ti to nelíbí, tak táhni‘. Tedy nelíbí se mi to, proto táhnu... Přesvědčil jsem se, že dokážu jen velmi málo změnit... Mám pocit, že kdybych zůstal v této zemi, tak se zničím... Vyčerpal jsem se – křikem, zlostným povykováním, spory s lidmi, kteří mi za to nestáli...“

Zhruba po půl roce však svůj radikální názor na odchod ze země změnil. Na konci ledna 1994 v rozhovoru uveřejněném v Mladém Světě řekl: „Zůstávám. Dostal jsem odklad... Je to taková kartička a jmenuje se občanský průkaz... rozhodl jsem se, že sám neodejdu. Nechám se vyhodit.
 
 

9.

Plánoval oslavy svých padesátých narozenin v Čechách, ale již se mu je nepodařilo uskutečnit. Když se ve středu večer 2. března s manželkou vracel z obvyklé procházky a ze skleničky vína, dostal náhle na rušné mnichovské ulici bolesti. Z nejbližší budky zavolali pohotovost a rychle se vrátili domů, kde Karel Kryl upadl do bezvědomí. Byl převezen na jednotku intenzivní péče nemocnice U Anglických zahrad, ale z bezvědomí se už neprobral. V ranních hodinách 3.března 1994 svůj boj o život vzdal. V půl desáté dopoledne ho lékaři se souhlasem manželky odpojili od přístrojů, které uměle udržovaly jeho vitální funkce. Jako příčina smrti byl uveden infarkt. 

Nádech mystiky měla zpráva, že se v den Krylovy smrti ulomilo z průčelí Vinohradského divadla křídlo anděla. 

Okolo smrti Karla Kryla se objevilo mnoho spekulací. Zaznívaly názory, že mu puklo srdce nad rozpadem republiky, nad arogancí mocných a lhostejností ostatních. Měly ho utrápit poměry v zemi. Zní to romanticky, ale nepravděpodobně. Kryl neměl tak křehkou psychiku, ani nebyl nešťastným a zlomeným člověkem. Jeho sestra Marie Selnerová přiznala rodinné dispozice ke zdravotním potížím se srdcem. Když k tomu přidáme hektický život bouřliváka Karla Kryla a špatnou životosprávu, nemůžeme se příliš divit. 

Příprava pohřbu neprobíhala bez problémů. Manželka chtěla svého muže pohřbít v Mnichově, rodina měla zájem o uložení jeho ostatků k rodičům v Novém Jičíně, předseda sociálních demokratů Miloš Zeman navrhoval pochovat jej na vyšehradském Slavíně. Nakonec se podařilo vyjednat, že Kryl bude pohřben na hřbitově v pražském Břevnově. Při přípravách pohřbu se střetávaly aktivity Krylových přátel, právníka Štumpfa, příbuzných i manželky Marlen, která v té době prakticky nikoho v Čechách neznala a navíc nehovořila česky. Došlo tak k mnoha nedorozuměním. Byla například vytištěna dvoje různá smuteční oznámení: jedno dala vytisknout jeho žena, druhé bratr Jan. 

Zádušní mši celebroval 11. března Krylův dávný přítel Anastáz Opasek. Byl vydán omezený počet vstupenek, které kromě příbuzných a přátel dostali také politici a novináři. V prostoru před klášterem se sešlo na čtyři tisíce osob. Mnoho blízkých přátel se do kostela vůbec nedostalo. Zarážející byla neúčast politické reprezentace. Představitel undergroundu Ivan Magor Jirous to vyjádřil prostě: „Nasralo mě, že mu nebyl Havel ani na pohřbu, když na Hradě přijímá takový kreatury jako Jacksona!“ Pavel Tigrid nad Krylovou rakví řekl: „Nejsem si jist, jestli jsme tě všichni dost pochopili. Život šel ... a my jsme šli každý svou cestou...” S nesouhlasem se setkal projev Ivana Medka, kterého vyslali z prezidentské kanceláře: „...Karel se mýlil, když se domníval, že ti, které kritizoval, ho nemají rádi“. Na to se z publika ozvaly ojedinělé výkřiky: „Lžete!”. 

Rozruch kolem fenoménu Kryl neutichl ani po jeho smrti. Necelé dva měsíce po pohřbu hráli Krylovy písničky komunisté na prvomájové veselici na Džbáně. Soudruzi Grebeníček a Ransdorf se k němu dokonce hlásili jako ke svému oblíbenci(!?). Sociální demokraté zase v rámci předvolební kampaně v roce 1996 pouštěli Krylovu píseň Demokracie na stovkách mítinků po celé zemi, což se stalo příčinou vášnivých sporů. Protestovali jak členové Krylova fanklubu, tak někteří příbuzní. 

Zatímco kvality Kryla-písničkáře nikdo nezpochybňuje, názory na jeho básnické dílo jsou kontroverzní. Někteří literární teoretici jej považují za jednoho z našich největších básníků druhé poloviny tohoto století, jiní ho naopak zatracují. V Literárních novinách napadl jeho básnické dílo intelektuál Petr Král. V článku s titulkem Nekryluju nazval Krylovy básně kýčem. Vyčetl mu přízemní mělkost textů a jejich závislost na aktuálním společenském kontextu, mimo nějž ztrácejí výmluvnost i prostou srozumitelnost. Králův text vyvolal vášnivé a odsuzující reakce. Místo seriózní polemiky se z kauzy stalo politikum. Střízlivého a věcného zhodnocení Krylovy básnické tvorby se asi dočkáme až později. 

Kdože to tedy byl Karel Kryl? Vynikající písničkář, básník, rebel, vlastenec, a taky trochu ješita a prchlivec. K tomu sám kdysi poznamenal: „Navíc jsem prťavej – jako foxteriéři, což jsou nejvzteklejší psi.“ 

Krylův přítel ze Svobodné Evropy Egon Lánský o něm řekl: „Byl vyjímečný, to víte, ale jako ostatní byl též občas zpupný, sebejistý, bázlivý i ješitný. Byl ale instinktivně na straně slušných lidí...“ 

Yvonne Přenosilová jej charakterizovala takto: „Velice citlivý a strašně sebekritický, neustále nespokojený sám se sebou... Nikdy nebyl slunným kamarádem, spíš býval zamračený.“ 

Celý svůj nelehký život věnoval Karel Kryl boji za pravdu. Nesehnul se, pranýřoval nešvary, otevřeně vyslovoval své názory, i když jim okolí nebylo nakloněno. 

Především však byl čestným a poctivým člověkem!
 



Převzato z http://www.czech-tv.cz/dokument/nevyjasnena_umrti/kryl/:

Karel Kryl pocházel z rodiny novojičínských knihtiskařů. Je notoricky známo, že v tiskárně jeho dědečka se tiskly knihy uznávaných autorů, jako byl Bohuslav Reynek, Jakub Deml nebo Josef Čapek. Jak napsal v jednom z exilových dopisů matce: "Dost špatně si dovedu představit, že bych byl vyrostl mimo naši rodinu." Vystudoval střední průmyslovou školu keramickou v Bechyni, vystřídal několikero zaměstnání, ale především psal poezii a texty k písním, které sám zpíval.

První Krylovy písničky pocházejí už z počátku šedesátých let. "Je v tom hodně magie, kolem chodí krásný mladý holky, po kterých toužíš, a ty přemýšlíš, jak by ses k nim mohl dostat. A nejseš ani krásnej, ani bohatej, takže musíš být aspoň zajímavej. Začneš psát básničky, protože to dělá správnej puberťák."

Když mu v roce 1968 vyšla jeho první deska Bratříčku, zavírej vrátka, zapůsobila na mnohé jako zjevení, jako něco zcela jedinečného, co se vymykalo všem dosavadním zkušenostem s českým protestsongem. Jeho hudba byla prostá a melodická, pěvecký projev stejně jako jeho zjev civilní a přirozený. Jeho texty byly přitom obdařeny hlubokou, avšak srozumitelnou obrazností a jejich dokonalá formální úroveň vypovídala, že máme co dočinění se skutečným a zralým básníkem.

Ruská okupace přinesla Krylovi pověst písničkáře, který "vidí budoucnost". Tato "romantická image" se mu líbila a rád ji v rozhovorech připomínal: "Kdo zná budoucnost o čtyřiadvacet hodin dříve než ostatní, je přesně těchto čtyřiadvacet hodin považován za blázna." Svým způsobem Kryl opravdu normalizační mizérii předpověděl. Už v červenci napsal písničku Pasážová revolta, která byla později považována za jakousi zpověď jeho generace. "Zrovna přijel Tito do Prahy a já stál v jedné pasáži a tam hrál Jarda Hutka a kolem něho ležely květinové děti. Když jsem se díval na tu jejich naivní bezradnost tváří v tvář ruským vojskům na hranicích, a do toho si politici zase jednou udělali prázdniny, tak jsem pocítil, že tahle únava nás zahubí, a napsal jsem to. Potom jsem tuhle píseň zpíval na otevření výstavy mladých umělců v Nové síni a byl tam shodou okolností pan Smrkovský a pobaveně prohlásil, že "tenhle mladý soudruh to vidí příliš černě". Za čtrnáct dní byl sesazen ze všech funkcí."

Stačil se stát proslulým, ještě než se rozhodl na podzim roku 1969 emigrovat do Německa. Doma zůstat nemohl, nemohl se smířit s vývojem po srpnu 1968. V zahraničí studoval dějiny umění a žurnalistiku, vystupoval na koncertech v celém světě. Přesto zůstal na dosah. Jeho hlas se pravidelně připomínal na vlnách Svobodné Evropy, s níž začal okamžitě po svém odchodu do exilu spolupracovat a z níž pak v letech 1975 - 1989 vysílal své vlastní hudební pořady. Lidé v Československu si potají opisovali jeho texty, jeho písničky téměř zlidověly, zpívaly se po hospodách, na večírcích, u táboráků. Ze studia Svobodné Evropy vyšla do éteru také Krylogie - úsměvná i hořká, sebeironická bilance života, doby a vlastní tvorby, ze které vyzařuje jeho bytostná nenávist k nesvobodě, nechuť k morálním kompromisům, pohrdání totalitní mocí, odpor k nízkosti a zlu v každé podobě.

Na jeho nekompromisním postoji se nic nezměnilo ani po listopadu 1989. Po svém návratu byl přirozeně slavný a populární, paralelní existence v Německu a Československu mu ale umožňovala stavět se do pozice člověka pozorujícího naše události zvenčí a s odstupem. Mrzelo ho, že musel vystoupit na balkóně na Václavském náměstí společně s Karlem Gottem (přál si to Václav Havel) i to, že nebyl "přizván" sloužit vlasti jinak než koncertováním. Měl pocit, že byl jen využit. "Oni nejsou páni, oni jsou sluhové jeden za druhým. Počínaje Václavem Havlem a konče posledním poradcem poradce... Každý z nich je sluha, žádný z nich není pán. A je třeba, abychom to vyžadovali - aby byli sluhy, a ne pány," řekl ke své nálepce neúnavného rebela Karel Kryl. "Otvírají si na mne hubu. Elévové i novináři, příležitostné plačky, zklamaní sameťáci, nadšení svazáci z jakéhokoliv svazu. Že jsem se upsal hydře, tvrdí jedni. Že jsem se neupsal, tvrdí jiní. Že do toho nemám co kecat... Image si nebuduju, protože to nemám zapotřebí. Kdybych přistoupil na podmínky hry, mohl jsem mít nabité koncerty a tisíce prodaných desek. Rozhodl jsem se jinak..." "Možná, že jsem minulý a možná i budoucí zrádce národa..."

Jeho tehdejší život v Německu byl v naprostém kontrastu s jeho pobyty v Čechách a na Slovensku: Kryl, známý svým bohémským životem a probdělými nocemi, dodržoval přísnou životosprávu. "Byl nesmírně dobrosrdečný a strašně milý člověk. Jestli měl v Čechách záchvaty agrese nebo vzteku, nedokážu to pochopit. Zajisté nebyl světec ani anděl, a pokud by to někdo chtěl tvrdit, odporovala bych mu. Ale Karel politikou žil. Hádali jsme se hlavně o politice. Těžce nesl rozpad Československa," řekla v jednom z rozhovorů po Krylově smrti manželka Marlene.

Umřel náhle, těsně před chystanými oslavami padesátin. Po oznámení skonu legendárního básníka se objevily fámy, že žije (už po emigraci několikrát probleskly falešné zprávy o jeho smrti), nebo zase spekulace, že ho odvlekla StB. Oficiální zpráva však konstatuje, že šlo o infarkt, který ho zasáhl, když šel na obvyklou večerní procházku se svou ženou. "Náhle dostal takové bolesti, že nemohl vůbec jít. Nemohl se pohybovat. Dostali jsme se k nejbližší telefonní budce a zavolali pohotovost. Vrátili jsme se domů, lékař ihned přišel a Karlovi se na chvíli udělalo lépe. Ale po půlhodině se úplně zhroutil a měl obrovské bolesti. Pak upadl do bezvědomí. Mohli ho převézt, až když byl zklidněn. Nemocnice leží tři minuty od našeho mnichovského bytu. Nic jsme nezanedbali." Těžko říci, zda mu puklo srdce z přepracování nebo ze stesku nad polistopadovým vývojem. Jeho nejbližší jsou každopádně přesvědčeni, že by tragickou srdeční příhodu přežil, kdyby chtěl...
 

Václav Malý:

...Hodnoceno z čistě lidského hlediska, které je v pokušení nebrat v potaz provázení našich životů Tvůrcem a Dárcem hřiven a talentů, je po Karlovi prázdno, které dosud nikdo nezaplnil. Chybí muž nepodbízivý, pošetile jednostranný, nepoddajný, zapálený pro spravedlnost, která tne a ožehává. Muž jdoucí za ideály, z nichž nekyne žádný prospěch a potlesk davů. Chlap, který ač vida tvrdou skutečnost, si nedal vzít své umění a představy o lepším vzájemném pozemském putování. Burcoval, varoval a sršel, až padl. I když jsme mu někdy nerozuměli. I když v době před jeho skonem ubývalo i jeho nadšených příznivců, neslevil ze své nepodbízivosti a šel dál. Teprve dnes - jsouce svědky kulturního a duchovního marasmu - tušíme, že se on až tak nemýlil, jak jsme si možná mysleli...


Převzato z http://www.vacilando.sk/music/karel_kryl/karel_kryl_rt_1.php:

12. apríla, rok pred skončením druhej svetovej vojny. V rodine kroměřížskeho kníhtlačiara Kryla sa narodil syn Karel. Doba bola zlá, no ani po vojne nemala byť lepšia.

Po Víťaznom februári štvorročný Karel Kryl spolu s rodičmi, sestrou a bratom pozoruje vojakov, ktorí krompáčmi a kladivami rozbíjajú tlačiareň jeho otca a deda.
"Také si pamatuju, že velitel gardy měl bílé rukavičky a rodiče plakali. Brečel jsem s nimi a táta mi řekl: Nebreč, chlapi nebrečí."
"Tatínka pak odvedli do výroby, kde ztratil zbytek zdraví. Stavěl Huť Klementa Gottwalda. Bydlel v maringotkách a jen čas od času přišel domů."

Karel Kryl to súdruhom nikdy nezabudol. Údery kladív režimu rezonujú aj v jeho pesničkách:
*** 02. IGNÁC (CD Tekuté písky - 2, 3:53)

Hrať na gitare sa Karel Kryl naučí na keramickej priemyslovke v Bechyni.
"Na kytaře jsem začal hrát, protože se svou postavou jen o prdel větší než kropící kánev jsem jinak u děvčat neměl šanci."

V '62-om má po maturite. Na vysokú školu nemôže kvôli nevhodnému triednemu pôvodu, takže je umiestnený v továrni na sanitnú keramiku Spojker, kedysi firma Dittmar Urbach. Brnká si na svoju prvú Gibsonku a začína skladať vlastné pesničky. Ako to už býva, prevláda téma lásky a jej trápení. Aj táto je z Teplic:
*** 03. PRSTEN S KAMEJÍ (CD Děkuji - 5, 2:13)

Vlasť volá - prichádzajú dva roky povinnej neslobody za zelenou bránou v Dobřanech.
"Pohled do krajiny ze zámečku na kopečku, respektive z kláštera, někdejšího. V klášterní kapli sklad onucí a dek, do fresky v refektáři vsekané žlábky pro elektrické vedení, a později pak zavápněno a obhazováno do barev namočenými hadry, aby to halt všecko bylo moderní. Cvičná plocha a kolečka navíc za nekázeň, či jen pro zvůli nově vytesaného desátnického blbečka, a písničky po večerce, jako třeba Tráva":
*** 04. TRÁVA (CD Děkuji - 2, 2:08)
*** 05. LÁSKO! (CD Maškary - 2, 3:35)

(Kazeta 2A, asi 2.5 dielika (Krylogie z Radio Free Europe (RFE) - od "Devatenáctého srpna 1968 jsem odjel domů..." až po "... v tmavěrůžovém Československu."); cca 2 min.

Vo vlaku z nedokončenej dovolenky domov do Nového Jičína Kryl počúva nezávislé rádio a rozhorčených ľudí, vonku sa zelenajú tanky a mundúry okupantov. Vlajky, trikolóry. Pod dojmom situácie napíše svoju najslávnejšiu pieseň, ktorú ešte v ten deň nahrá a aj po prvý raz - z Ostravského rozhlasu - odvysiela:
*** 06. BRATŘÍČKU, ZAVÍREJ VRÁTKA (CD Bratříčku, zavírej vrátka - 1, 2:16)
*** 07. TAK VÁS TU MÁME (CD Rakovina - 10, 1:14)

Koncom okupačného roku 1968 Kryl v Pantone natočí platňu 'Bratříčku, zavírej vrátka'. Jeho piesne majú ohromný úspech v rozhlasovej hitparáde Houpačka, ktorú neskôr práve z tohto dôvodu zakážu. Jeho hudba je prostá a melodická, texty hlboko obrazné, prejav silný a dojímavý, bez afektov a ozdôb. Kryl sám je svedkom, ako si ľudia spievajú a hrajú jeho pesničky vo vlaku, v krčmách a pri táborákoch. Ľudia ešte ani nevedia, ako vyzerá, takže je tu príležitosť na dobrý vtip:
"Jednou jsem přišel na scénu a řekl: Karel Kryl nepřijede, já jsem tady za něj. A publikum mi to první tři písničky baštilo. Byla to sranda. Nejdřív pískali, potom byli zvědaví, jak se s tím poperu. A říkali si: Docela mu to jde, ale není to ono..."

(Pokračování: http://www.vacilando.sk/music/karel_kryl/karel_kryl_rt_2.php)

Po obsadení armádou takzvaných "spriatelených" krajín atmosféra v Československu napriek horúcemu letu chladne a začína mrznúť. Ľudia znovu prezliekajú kabáty a masky. Hromadné pokánia, sklopené zraky a podpisy súhlasu. Krylove koncerty sa postupne na príkaz vrchnosti rušia. Tlač knihy textov z platne 'Bratříčku, zavírej vrátka' je zakázaná...
*** 01. (9.) TAK VÁS TU MÁME

Deviateho septembra 1969 Kryl cestuje na festival pesničkárov do Západného Nemecka. Onedlho sa dozvedá, že v Československu spadli závory potom, ako Gustáv Husák vyhlásil, že - "Hranica nie je korzo".
"Den mi trvalo, než jsem se rozhodl. Ptáček, který jednou vylétl, se do zamčené klícky nevrací. Bylo mi jasné, že s kvalifikací 'Bratříčku, zavírej vrátka' si v Československu příliš nezazpívám. Tak jsem se rozhodl, že zůstanu v Německu. Odjížděl jsem na dva tři týdny - a protáhlo se to na dvacet let."

Iba 24-ročný Karel Kryl, okrem češtiny ovládajúci len ruštinu, sa stáva exulantom. Prichádzajú ťažké časy odlúčenia od rodiny, ktorú doma sledujú a vypočúvajú. Kryl píše rodičom len opatrné správy ako:
"Žiju, Karel."
*** 02. (10.) DOPISY

V exile začne Karel Kryl spolupracovať s Rádiom Slobodná Európa. Okrem toho vydáva knihu textov 'Kníška Karla Kryla', ktorá bola doma zakázaná, a tiež ďalšie zbierky básní. Vydáva platne Rakovina, Maškary, Karavana mraků, Plaváček, a iné, ktoré sa do normalizovaného socialistického Československa pašujú v obaloch neškodnej klasickej hudby. Stačí však náhodné neopatrné slovko a za vlastníkmi Krylových platní cvakajú zámky väzení.
Kryl cestuje a spieva pre československých emigrantov v Nemecku, Austrálii, Kanade a v USA. A spoza mikrofónu "Slobodky" sa snaží pomáhať tým, čo ostali doma.
"Měl bych vlastně položit panu Husákovi kytičku na hrob za to, že mne kopnul do zadku a poslal do světa. Za ty roky jsem se totiž naučil snažit se chápat, proč jsou lidé takoví, jací jsou."
*** 03. (11.) HLAS

Po novembri 1989 sa Kryl po dvadsiatich rokoch vracia do Československa. Zároveň prichádza práve včas na pohreb svojej matky, ktorá sa ho už nedočkala.
Po zarputilom boji za hranicami je rebel opäť doma, znova hrá na námestiach a okrem pamätníkov invázie je tu nové publikum mladých ľudí.
Kryl je opäť doma a vo svojom živle: na jednej strane prchký, neznášanlivý, sarkastický a bolestivo pravdivý... Snáď svedomie mnohých z nás.
Na druhej strane a zároveň citlivý, nežný, milý, jemný a úprimný...
*** 04. (12.) BALADA MANONĚ

Rozjasanú atmosféru revolučných námestí však postupne vystrieda hlboké rozčarovanie nad novými vládcami, nad vlastným prijatím doma.
"Jedna strana mně dnes označuje za klerofašistu a druhá za židobolševika. To je pro mne důkaz, že jdu po správné cestě. ... Co mi můžou mí nepřátelé udělat? I kdyby mě zabili, můžou to udělat jen jednou."
Píše články, poskytuje rozhovory, koncertuje s nesmiernym vypätím síl. Hovorí o demokratúre namiesto demokracie. Dokonca váha nad návratom do Nemecka.
"Pro mne je domov tam, kde nemusím nic vysvětlovat. ... Teď chci odtud odejít. Tohleto není moje vlast."
*** 05. (13.) DVACET

Politický rozvod Československej federácie Karla Kryla hlboko zraní a nikdy sa s ním nevyrovná.
"Československo pro mě existuje. Nikdy jsem se československého občanství dobrovolně nevzdal. Nesl jsem si ho celý svůj exil - ne jako fetiš, ale jako výsostnou věc, na kterou jsem byl hrdý. Takže teď mám to všechno zahodit - jenom proto, že se na tom dohodlo několik politiků? Mám stále československý pas."
Na otázku "Co mají Češi a Slováci společné?" Kryl odpovedá lakonicky:
"No přece děti."
*** 06. (14.) OD ČADCE K DUNAJU

3. marca 1994 Kryl v Passau náhle zomiera na infarkt. Dnes je tomu pár dní a dva dlhé roky. Karel Kryl však odchádza spokojný. Vie, že šéf ho má rád. A okrem toho:
"Nemám tady nedodělanou práci. Jakou? Písničky nebo texty jsou jednou provždy hotové, nahrané nebo vydané, a žijí svým vlastním životem. Už mi nepatří. Je to jako s dětmi, které taky dospějí a pak už jim rodiče nemají do čeho mluvit. Jsou velké, tak se starají."

Starý Ovídius by asi dodal: Carmina morte carent - Verše neumierajú.



Převzato z http://www.lesehradeum.cz/kkk/jecminek/jecminek_26b_body.htm:

KRYL

Rozsahem útlá knížka, vydaná brumovickým nakladatelstvím Carpe diem zaujme už originálně vyvedenou obálkou, na níž použita výborná fotografie od Jiřího Mrvy - příznivce Karla i našeho Klubu. Michal Huvar do této publikace zahrnul jak svůj Hudebně-historický komentář z II. dílu Spisů Karla Kryla, tak stať, kterou jsme se tehdy rozhodli do Spisů nezařadit. Bylo to hlavně z důvodu autorova značně subjektivního pohledu na věc a tudíž nevhodnosti použití tohoto textu právě ve Spisech. Donmívám se totiž, že edice podobného druhu mají být doplněny pouze faktickými a věcnými poznámkami. Autor tak měl vynikající možnost napsat samostatnou a obsáhlou knihu o poetice a životě Karla Kryla.

Je mi poměrně líto, že M. Huvar původní text nerozšířil a více nepropracoval. Úvod knížky tvoří úvaha nad tvorbou Karla Kryla, která je přese všechno zvláštním a novým pohledem na věc.

Celá kniha je pak (často až nepatřičně) proložena řadou výtek a stížností na stranu Jiřího Černého. Netroufám si soudit charakter J. Černého, především proto, že nejsem až tak znalý všech souvislostí a navíc nikdy neposuzuji lidi podle cizího úsudku. Ať už ale říká kdo chce, co chce, především J. Černý má zásluhu na tom, že byl Kryl v pravý čas objeven pro tuto zemi. Nepodařilo by se to určitě ani Miloši Zapletalovi, který dělal tehdy Karlovi managera a s jehož pomocí ho do ledna 1969 znal jen málokdo. Jiří Černý tehdy ještě s manželkou Miroslavou zařazovali už od dubna 1968 neúnavně Karlovy nahrávky z ostravského rozhlasu do hitparády Houpačka. Pátou zařazenou písničkou byl Bratříček a ten hitparádu při druhém vysílání nakonec i vyhrál. Hlavní zásluhou M. Zap1etala bylo to, že ostravské nahrávky Černým zaslal. Bez způsobu jakým se jich právě oni ujali, by však v tehdejší k varováním netečné době měly jen těžko naději na úspěch. Vítězství v Houpačce v podstatě rozjelo zájem o Karla Kryla a krátkou, vlastně jen čtyřměsíční slávu. Média totiž už v červnu 1969 po nechvalně známém projevu soudruha Husáka téměř přestala o Karlovi informovat. Jiří Černý o něm začátkem roku napsal řadu článků a v neposlední řadě vymyslel a zařídil vydání LP Bratříčku, zavírej vrátka. Jsem přesvědčen, že by se Karel prosadil i bez Černého pomoci, ale až o rok dva později a pouze v případě, že by nenastala normalizace. Neboť prostor, který na jaře devětašedesátého roku měl, byl v nastalém čase nemožný. Lze se jen dohadovat, jak by se osud Karla Kryla dále odvíjel.

Michal Huvar se však vydal na tenký led i tam kde mnohokrát vinil Černého z chyb a nepřesností, protože v knize se jemu samotnému jich podařilo řadu vyrobit. Na str. 89 píše: "že Nehažte kamení byl textappeal není doloženo". Černý měl tuto informaci ode mne a já z tisku: "Program: Městská osvětová beseda (Docela malé divadlo: Neděle 4.prosince - 20 hod. Prosím, nehažte kamení. Textappeal s protestsongy.) KULTURNÍ KALENDÁŘ MOSTECKA, č.12, prosinec 1966".

Ovšem to, že tam měla písnička Nehažte kamení premiéru je Černého čirá domněnka. K Stínu topolů: Tuto píseň Hana Ulrychová pod názvem Smutné ráno natočila v olomouckém rozhlase a v květnu 1968 se umístila na čtrnáctém místě Houpačky (MLADÝ SVĚT, 10, č. 21/1968, str.15).

Pokud jde o mou spolupráci na CD Děkuji, zvlášť mi nevadí, že se o tom neví. Důležitější je to, že jsem ho mohl snad příznivě ovlivnit. Nebyla to v knížce spíš příležitost k dalšímu Černého očerňování? I když, kdyby bylo po mém, samotný název Děkuji bych zaměnil za Nehažte kamení, protože konečný název mi připadá velmi nepatřičný. Spíš mi bychom měli děkovat, nezdá se vám? Nakonec ale vypadá název Děkuji přece jen lepší než původně zamýš1ená Poustevna.

Na str. 99 zmiňuje, že čtyři nahrávky na CD Děkuji byly ode mne. To není pravda, ani jsem mu nic takového neřekl.

Na str. 101 přiřazuje píseň Platýs k polistopadové tvorbě, i když ji předtím na str. 77 správně datuje do roku 1984. Na str. 121 je chybně uveden rok vydání zpěvníku s písní Nevidomá dívka 1967. Správně má být 1969. Tuto chybu jsem autorovi opravoval už ve Spisech.

Knížka obsahuje částečný soupis exilových koncertů Karla Kryla a literatury o něm. Jako přínos vidím rovněž doplnění diskografie o aktuality (I když chybí tituly Yvonne Přenosilová Roň slzy, Barvy českého folku aj. Doplněná diskografie bude v posledním díle spisů KK.) a rozšíření obrazové přílohy o polské zpěvníky a samizdaty. Nad touto obrazovou přílohou, stejně jako nad kvalitněji přetištěnou ve Spisech I.díl, plesám.

O něčem takovém se mi v době, kdy jsme započali přehled diskografie v šestnáctém Ječmínku, ani nesnilo.

Vojtěch Klimt
(JEČMÍNEK Č. 26/2001)
 

NEVYJASNĚNÝ OBČAN KRYL

Paradoxně dříve než film (jeho vysílání Českou televizi dlouho nezajímalo) Miloše Zábranského o Karlu Krylovi na televizních obrazovkách, objevila se na knižních pultech publikace "Nevyjasněná úmrtí" I., která měla křest v Divadle pod Palmovkou 21.září 1999. Mimo Karla Kryla obsahuje i zprávy o životě a konci Miroslava Berky a Luďka Nekudy. Celý tento cyklus je nesporně záslužnou prací na objasnění příčin úmrtí slavných osobností, která často za socialismu provázela řada fám a nejasností. Nejlépe se mi jeví dokumenty o Jiřím Schelingerovi a Ivanu Luťanském. Specifikem těchto prací není laciná touha po senzaci, ale kromě střízlivého pohledu na smrt, přinášejí řadu zajímavých informací a záběrů ze života osobností. Ve stejném duchu je tedy vyvedena i část věnovaná K. Krylovi.

Autor publikace, Jiří Hlinka se na necelých čtyřiceti stranách pokusilo nezaujatý portrét básníka. Především díky spolupráci s Janem Krylem přináší knížka řadu nových skutečností. Ale i zde nalezneme řadu přehmatů. Na str.102 je mezi Karlovy spolužáky počítán Viktor Sodoma starší, ale to by Karel musel být opravdu o hodně starší ročník. Mimochodem společnou fotografii Viktora Sodomy ml. a Karla Kryla z roku 1969 najdete v publikaci Luboše Svátka a Lea Jehneho: Slavné tváře českého popu 60. a 70.let, Práh-Praha 1999, na straně 118.

Na str. 106 je čtenář mystifikován sdělením, že "...když Karel zpíval v Praze na vernisáži Pasážovou revoltu, řečeno mu Josefem Smrkovským, že vidí situaci příliš černě a za měsíc na to překročila spojenecká vojska československou hranici". O tom, že ona vernisáž neproběhla v červenci 68, ale 28.března 1969 svědčí následující článek:

"Ve výstavní síni ÚLUV v Praze na Národní třídě byla včera zahájena výstava mladých výtvarníků. Vernisáže se zúčastnil předseda Sněmovny lidu J. Smrkovský a ministr doc. E. Bosák. Na kytaru zahrál a zazpíval Bílou horu a Pasážové revolty Karel Kryl. J. Smrkovský ke Krylovým písním řekl:

"Písničky, které jsi zpíval, jsou nepravdivé a pesimistické." Připomněl, že naše mládež nemá být pesimistická, ale plná elánu. Zastavil jsem J. Smrkovského a zeptal se, co soudí o vystavených dílech; řekl, že odpoví v projevu. Stalo se: J.Smrkovskému se výstava líbí. My jen připomínáme, že je tomu skutečně tak. Výstava podává průřez naší mladou tvorbou a ukazuje cesty, kterými se naši mladí výtvarníci dávají. U některých je tvorba již vyhraněna, jako např. u sochaře J. Hendrycha.

Na snímku K. Kryl a J. Smrkovský, bedlivě naslouchající. /ock/ Praha) SVOBODNÉ SLOVO 25, č.75, str.4 z 29.března 1969". Jiná fotografie z této akce vyšla v TEXTu-Mnichov, roč. 2, č.l z 25.ledna 1970.

Tvrzení na str. 108, že byl Karel na podzim 1968 vyzván M. Zapletalem k nahrání desky Bratříčku, zavírej vrátka, je nesmysl. Je všeobecně známo, že LP bylo sestaveno z archivních rozhlasových nahrávek z let 196768. Stejně tak není pravda, že Bratříček vyhrál Houpačku hned několikrát, bylo to jednou a to v padesáté první, v lednu 1969. Jiné nejlepší umístění bylo předtím v čísle padesát - druhé místo.

Citovaná Timur a jeho parta není píseň, ale rýmovaný komentář.

Na str. 126 jsou otištěna značně zavádějící slova zakladatele Klubu Karla Kryla Martina Štumpfa, že Karel nezemřel v Mnichově, ale v Pasově. Bylo to naopak, jak známo. Martin to omylem přehodil a tato jeho slova jsou bohužel jak součástí knihy, tak filmu. Na str. 139 je PF na rok 1992 připisován chybně rok 1993.

Autorem publikace bylo přislíbeno, že budu mít možnost přehlédnout korektury. Bohužel se tak nestalo, a tak chyby zůstaly. Stejnou potíž jsem měl kdysi i s Petrem Rímským, který nakonec nedodal k přehlédnutí zpěvník AŽ, tudíž je tam otištěná diskografie víceméně spíš k pousmání.

Příloha knížky Nevyjasněná úmrtí přináší řadu dosud neznámých fotografií z archivu Jana Kryla a z dílny našeho člena Jaromíra Šimečky. Díky Jiřímu Hlinkovi a jeho publikaci za jeden z nových a poměrně objektivních názorů na Karla Kryla.

Samostatnou kapitolou je film Miloše Zábranského "Občan Kryl", který měl premiéru v pražském Divadle pod Palmovkou 1.června 1999, ale v televizi byl odvysílán až 4.října 2000 na ČT1. Film obsahuje řadu unikátních záběrů a vzpomínky řady lidí na K. Kryla. Kupodivu ale dostala více prostoru někdejší Karlova nohsledka, než Marlen Krylová. Také si myslím, že uvádění jmen u rozhovorů s jednotlivými osobami by jistě divák uvítal.

Co mě mrzelo nejvíc, bylo slabé zaměření na Karlovu "posametovou" tvorbu, která má k současnosti daleko víc co říct, než nekonečné řeči o symbolu roku 1968. Jakoby se stále nebralo na vědomí to, co zde Karel čtyři roky dělal. Zdá se mi, že i přes zjevné skandály pravicových stran a jistou neschopnost těch levicových, berou média tehdejší Krylovy názory stále jako mírně scestné. Přitom se zdá, že lidé z nadšení z "Otce privatizace" a "Otce prognostika" už dávno vystřízlivěli. Říkám si, ještě že Karel ten dnešní neřád a neschopnost nevidí. Jenže na druhou stranu tu chybí osobnost jeho politického přehledu a vlivu. Pominu-li silně pokleslé legrace Šimka a Bubílkové, byla tu výzva "Děkujeme, odejděte!".

U lidí se setkala s nadšenou podporou, ale naši političtí inteligenti její původce tak otrávili svými ubíjejícími tlachy (sami určitě nečekali, že se jim to povede tak snadno), že ti se raději rychle stáhli do ústraní. Nabízeno jim vytvoření vlastní politické strany. A to i přesto, že dotyční nežádali svrhnutí vlády či zrušení předních politických stran, pouze si přáli odstoupení jejich čelných představitelů. A značná část národa to navíc podpořila. V kterékoli jiné demokratické zemi by zmínění odstoupili, ne tak u nás. Navíc neskutečný podvod na voličích, kdy Klaus vyhlašoval mobilizaci proti levici, a pak ji nechal s jeho podporou vládnout. Aby se mohla znemožnit a on posléze vítězně vyjít z dalších voleb?

Ovšem kdyby byla Zemanova strana k něčemu, tak prostoru využije a ukáže že je schopnější. To se nestalo a sami se odsoudili k neúspěchu.

Shrnuto, dokument "Občan Kryl" je natočen velice zajímavě, ale Krylovo aktuální sdělení nastínil jen velmi okrajově. Občan Kryl tak zůstává stále nevyjasněný.

Zde je třeba podotknout, že nebyl vůbec zájem ze strany České televize natočit dokument o Krylovi mimo sérii "Nevyjasněná úmrtí". Zřejmě se domnívají, že o takový film není mezi lidmi zájem a kdo ví, možná mají pravdu.

Daleko víc se zavděčí nakoupením nějaké vydařené jihoamerické telenovely.

Vojtěch Klimt
(JEČMÍNEK Č. 26/2001)



Odkazy

Kryl, Karel
Básník, písničkář, výtvarník, novinář
 
 


Texty


Zpět na přehled autorů.