Hej Slované,

Hej Slované, ještě naše slovanská řeč žije,
pokud naše věrné srdce pro náš národ bije.
Žije, žije duch slovanský, bude žít na věky.
Hrom a peklo, marné vaše, proti nám jsou vzteky.

Jazyka dar svěřil nám Bůh, Bůh náš hromovládný.
Nesmí nám ho tedy vyrvat na tom světě žádný.
I nechať je tolik lidí, kolik čertů v světě.
Bůh je s námi, kdo proti nám, toho Perun smete.

I nechať se též nad námi, hrozná bouře vznese.
Skála puká, dub se láme. Země ať se třese!
My stojíme stále pevně, jako stěny hradné.
Černá zem pohltí toho, kdo odstoupí zrádně...



Internet:
   Thought to be based on a melody by Michal Kleofas Oginski (1765-1833)

Wikipedia:
   The song was written by the Slovak priest and nationalist Samuel Tomašik while he was visiting Prague in 1834. He was revolted that German was more commonly heard in the streets of Prague than Czech. He wrote in his diary:

... If mother Prague, the pearl of the Western Slav world, is to be lost in a German sea, what awaits my dear homeland, Slovakia, which looks to Prague for spiritual nurishment? Burdened by that thought, I rememberd the old Polish song Jeszcze Polska nie zginęła, póki my żyjemy ("Poland has not yet perished as long as we live."). That familiar melody caused my heart to erupt with defiant Hej, Slovaci, ešte naša slovenska reč žije ("Hey, Slovaks, our Slovak language still lives")... I ran to my room, lit a candle and wrote down three verses into my diary in pencil. The song was finished in a moment.

(Diary of Samuel Tomašik, Sunday, 2 November 1834)


MP3
MP3 - Мужской хор Института певческой культуры «Валаам»