Převzato z http://grimmus.xf.cz/blog/?p=33

[Janáček, J.: Jan Blahoslav (Praha 1966), 164-171.]
Polemické dílo Filipika proti misomusům napsal biskup jednoty bratrské Jan Blahoslav v únoru 1567 v Ivančicích. Spisem kritizoval názory Jana Augusty (roku 1564 propuštěného Ferdinandem I. z křivoklátského vězení), který se snažil získat převahu ve vedení Jednoty. Augusta ve svém úsilí demagogicky užíval myšlenky Lukáše Pražskéto o tom, že „nic nepsal, čehož by v Jednotě nevzal etc.” Blahoslav v díle odmítá a vyvrací názory Augustovy a ostatních misomusů (nepřátel Múz, vzdělání a umění) a dokazuje význam vzdělání pro Jednotu. Spis je dochován jako autograf z 15.-18. února 1567. 


Jan Blahoslav

Filipika proti misomusům
 

COROLLARIUM ADDITUM ANNO 1567 DIE 15. FEBRUARII (Poznamenání soudu mého o těch slovích B. Lukášových, že “nic nepsal, čehož by v Jednotě nevzal” etc.)

Příčinou těch slov „bez vuole bratrské a bez smyslu Jednoty“ chce mi se, abych tuto něco maličko přidal, a vede i nutí mne k tomu jakás příčina veliká, kteráž mne nemálo zkormoutila. Jest a byl před léty některých dosti velikých mužů obyčej, na zlehčování starých učitelů a jich psaní adeoque totius eruditionis připomínati Bratra Lukáše svaté paměti jakés rčení nebo povědění, kterak měl jest o svých psaních říci:

„Nic sem nepsal, čehož bych v Jednotě nenašel.“ I vykládali oni sobě to tak, že B. Lukáš nic nebral z doktorů církevních, ale to, což Jednota měla, když B. Lukáš k ní přistoupil, tomu že se naučil B. Lukáš a to tak psal etc.
I já před rokem slyšel sem to od B. J. Augusty připomínati. Est enim B. J. A. bonus vir misomusos et aliorum studia centemnentium dux et fautor, ne quid de bono viro adhuc superstite durius dicam.

Jistě, že ti lidé, kteříž tak B. Lukáše vykládají, jeho slovům nesrozuměli a nerozumějí. Ó, by Bratr Lukáš je slyšel, co by jim zle poděkoval! Blandiuntur enim suae ignaviae lidé hloupí, neproběhlí, kteréž mrzí práce, a protož čehož se s prací nabývá, to haně jí, aby pro nenabytí toho váhy něco nepotratili, zvláště když se s ohněm závisti pozahřejí. An kde jest sv. muž B. Vavřinec Krasonický, aby jim něco toho pověděl oustně a žiivě, což v svých knížkách napsal, čehož oni nebudou čísti, nemajíce kdy pro malátnost aneb mysl marností plnou!

Ale když není těch, kteříž by mohli něco říci užitečně, nechažť já tuto něco napíši krátce to, což mi nyní na mysli jest. Dolendum est sane nos eo barbariei devenisse et necdum eam exuere velle, ut optima instrumenta in domo Dei, quae magno nobis esse possent usui, spernamus et odio virulento, licet fucato, nonnulli prosequamur. Ani taková pokušení a divné nesnáze nám oči mohou otevříti! Div Že se srdcem nad tím nerozpučí! Sed ferrendum est ad tempus. Nemůže adolescens pojednou hned v jedné hodině neb v jednom měsíci zrůsti v muže; a musí v jedné ruce lžíce a v druhé meč držán býti od těch, jenž chrám stavěti chtějí a mají.

Měla Jednota bratrská za B. Lukáše mnoho odpůrcův; proti nimž B. Lukáš psáti z poručení všech starších musil. A tak psáti, aby nezbouřil více, brány na Jednotu nepřátelům neotevřel, ale některého protivníka tak, jiného jinak k mlčení, tak k spokojení přivedl, quod videre potěší diligens eius scriptorum lector. Viz, kdo chceš, psaní proti Čížkovi, psaná i tištěná, i proti Luterovi, proti Chelčického spisu etc., judica stilum, judica diversitatem argumentorum et tantum non contradictoria multa! Se vší pak takovou prací, jak se některým ingratis cuculis zachoval, víš. Byli i ti lidé, ješto se báli, že on zase do Říma a k doktorům etc. povede. I protož proti tomu bláznovému a falešnému o něm smolení takové řeči od něho musily mluveny býti, jakýmiž by někomu ústa zacpána býti mohla. A pravdu věrnou pravil B. Lukáš, že nic nepsal než a to, což v Jednotě našel: našel pravdu v podstatě i v službě etc., tu pravdu psal, tu ozdoboval, rozšiřoval, ratolesti její na všechny strany rozličně rozkládaje. Té pravdy, jakž nejlépe uměl a mohl a jakž ho duch Páně naučil, zastával a obhajoval jakož mocně, tak i velmi opatrně. Ale kdož má oči, může dále pohleděti na toto, že byl B. Lukáš mnoho let v školách žákem, až i gradum, stupeň neb uorad obyčejné prospívajícím v umění sedmeru žákům přijal, t.bakalářem v Praze v kolejí učiněn, a jsa člověk pilný, nemenšil se v umění a aniž v samém umění se obíral, ale také mysl svou obrácenou k věcem křesťanským měl etc., knihy latinské starých církve učitelů, Augustina, Jeronyma, Cypriana a jinoch až i novějších doktorů čítal, i dekretů povědom byl, dialektiku a rétoriku uměl a v ní nemálo cvičena byl, čehož jistý a nepřemožený důvod jest spis jeho o opětování křtu a druhý o pokloně, třetí proti Čížkovi tištěný větší (kterýmžto psaním aby kdo cele ve všem vyrozuměl, kdož by dialektických rozličných regulí povědom nebyl, já jeden pravím, že tomu nevěřím, a dokázal bych toho snadně, kdyby toho koli potřeba byla, ut in tota synodo nostra). Takovýť jest, tak přistrojený a jako meč vybroušený B. Lukáš do Jednoty od Boha přiveden. Znal Pán Bůh v ten čas toho potřeby.

I hlediž, kdo slepý býti nechce, jak jest Bratr Lukáš psal to, co v Jednotě našel! Já to takto povím, jiný sobě pověz, jak chceš! Psal B. Lukáš to, což našel u prostých a čehož tu pomyjové tuňky (jakž sám o dvanácti letech píše) nabyl, ne bez velikého sezapření etc. Psal, řku, to, ale ne tak psal, jakž před ním jiní prošlejší psali: B. Řehoř, ovšem B. Matěj a někteří jiní. Ba ještě dím jako B.Prokop (ač ten byl též bakalář, muž velmi osvícený, však scotisticarum et thomisticarum ineptiarum non fuit amator, sed Cypriano et Hieronymo fere additus, ut eius scripta dulcissima, quae ego legi et habeo, testantur), item Bratr Tuoma, též latiník nezlý.

Kdož není slepý a má rozeznání mezi pokrmem a pokrmem duchovním, ten může to souditi a v skutku shledati. Tuť jest Jednota tu za Bratra Lukáše jinými ústy mluviti počala. Nepravím jiné věci, ale pravím že ty věci jako i prvé, však jiným způsobem, velmi hrubě od prvního rozdílným. Jistě přehloupý latiník, přenedbalý čtenář a příliš nepovědomělý učitelů církve starých i nových ten člověk býti by musil, kdo by, čta spisy B. Lukáše, i tomu jistotně bez mýlky neporozuměl, že jest byl B. Lukáš i učený člověk i doktorův starých i novějších (kterýchž toho času knihy na světle byly) velmi povědomý. Nebo odkud definicí, odkud divisí, slova rozličná, též i phrases, ne Čechům, ale latiníkům obecná a srozumitelná bral? Kdo z latiníků, leč troupský slepec některý nevidí, co odkud z kterého doktora vzal, někdy i celé sentencí z slov latinských přelil, někde také i zejména doktory připomínal a mnoho bez jména. De formis argumentorum, jichž užíval proti nepřátelům, nechť mnoho nepřipomínám, (Na toto jsem byl již téměř zapoměl, že i sám Bratr Lukáš při dokonávání některých spisův k tomu se znal, že ne sám od sebe vše psal, ale praví tak, že to sem prý z svého i z jiných slépal. Kdo jsou to ti jiní byli, snadné jest viděti, když se nahlédne do spisů jako do truhly, snadně se pozná, čí která mince jest, totiž čí která slova neb smyslové jsou.)

A protož ti misomusové, dobře by bylo, aby pomlčeli, aby někdy nemusilo k tomu přijíti, že by jim jejich slova špičatá musila v hrdlo zase cpána býti a kukla, kterouž jiným šijí aby se jim na hlavě neoctla. A já ještě na zdoru těm majícím horlivost bez umění tuto teď na osvědčení, což svou rukou napíší, pravím: že ačkoli v ten čas Pán Bůh chtěl, aby tak bylo v Jednotě děláno, jakž dělal Bratr Lukáš, však k našemu způsobu a věku a nynějším příčinám mnohem by lépe se trefil ten způsob, jehož B. Prokop, B. Jan Táborský, ba i B. Matěj, prostý, však nehloupý muž, nad to B. Tůma užívali. A daleko by lépe bylo, abychom těch spisů etc. užívali (již nyní těchto naších dnů, pravím) nežli Bratra Lukášových sepsání. A mohl bych toho veliké příčiny ukázati, takže se nenaději, by kdo proti nim co spravedlivě říci mohl, leč zoilus a momus etc., totiž hadrovník některý, calumniator aut sycophanta, jimž žádný dosti neučiní, leč Siónského krále palcát. (Psalmi 2.)

Byť nebylo pro širokost a dlouhé meškání, mělť bych k tomu dobrou chuť, abych to všecko graphicae vypsal. Ale pozdržím se nyní. Všecky věci Čas mají; dejž a uděliž ho, pokuďž by k našemu dobrému a nadto k slávě svatého jména tvého bylo, náš mílý Vykupiteli! Amen.

Ale již tuto snad někdo dí, že já učené a učení chválím. Ano, tak jest, že chválím to obé, i učení neb umění, i umělé lidi: ale nechválím těch, ješto učení neb umění zle užívají. Příkladně dím: Chválíme víno a chválíme i pití neb užívání vína bez opilství a opilých nechválíme, a summou nechválíme zlého užívání dobrých od Boha daných věcí, abusus non foliit rem. Dobrý jest meč, avšak někomu dobře, jinému zle posloužiti může.

Ještě díš snad: Příliš mnoho tomu umění a učeným připisuješ. Ano, dobří muži někteří říkají, že skrze učené v církev jest zavedení přišlo a že by se snad to i Jednotě přihoditi mohlo. Respondeo: Ten příliš mnoho učení a umění připisuje, kdož by se domníval, že bez umění sedmera etc., nemůže pravda Boží, to jest svaté Evangelium kázáno býti aneb že by na těch uměních neb učeních záviselo spasení. Ale kdož to praví?

Však by musil velmi prostý býti. Chlubívajíť se někdy papeženci svými doktory a jinými učenými muži, ačť jich sic pořídku mají, Jáť za to mám, že hodně a spravedlivě připsáno býti má umění nabytému dávání snadnosti a napomáhání správcům církve a kazatelům ouřad jejich konati. Těm zajisté, kteříž v slovu božím pracovati mají (jakž dí apoštol/, potřebí daru Božího k tomu zvláštního, jenž slove výmluvnost, to jest, aby uměli předkládati, učiti, napomínati, vystříhati etc., nebo hrozné jest psem němým býti, a prorok dí: „Dal mi Pán jazyk bystrý, abych uměl.“ Dával z počátku Pán dary své, výmluvnost, vykládání řečí etc. stuhám svým tak zázračně, že, se nebylo potřebí tomu učiti; ale potom přestali divové a zázrakové. A sv. Pavel k Timotheu píše:“Buď pilen čítání,“ a tak napomíná k učení se. A poněvadž duch Páně znal, že výmluvnost je potřebná v církvi, tedy i té výmluvnosti neškodí se přiučiti, když a komuž možné, leč by kdo chtěl očekávati, až mu zázračně Bůh s nebe svrže výmluvnost, jako by sedlák nesel a neoral, ale Sekal, až mu bude s nebe manna pršeti.

A což jiného mládenci naši dělají, když se kázati učí, t. jiné slyšíce, jich řeči sobě znamenávajíce, Písma svatá čítajíce a jim se zpaměti učíce, nabývajíce jisté formy mluvení o pravdě Boží, certam formam habendi sermonem etc., i sami se také pomalu v tom cvičíce: co jiného, pravím, dělají, než učí se jakož pobožnosti a pravdě Boží známosti, tak i výmluvnosti? Jakož pak na oko se to vídá, že takéž mládenci někteří mnohem sou umělejší v řeči a výmluvnější, latině nic neumějíce, nežli někteří dosti učení latiníci. Ačkoli jisté jest, kdyby k tomu ještě i latině uměli, dialektiky a rétoriky povědomí byli, žeť by mnohem bystřejší, způsobilejší a ke všemu hotovější, a tak i užitečnější byli.

Příklad suď! Kámen drahý nebo perla, křtaltovně a mistrovsky řezaný a vypulerovaný, jak jest velmi rozdílný od toho, kterýž není řezán ani hlazen neb pulerován. Item sekera nejprv udělaná, nebroušená, nehlazená. A jaký by to byl meč nevybroušený a nevyměřovaný? K smíchu podobné jest některých našich marné mudrování, těch totiž, kteří chtí, aby hned člověk to, čemuž se neučil, pojednou dělal, jako hloupá sekta mikulášencův nejraději těch poslouchá kazatelův, kteříž netoliko nejsou učení, ale hned ani čísti neumějí: nebo ti prý ne z litery, ale z Ducha káží. Ale těmť není divu; neb pokrm beránkův a oveček Božích nevelmi se trefuje sviním: svině radše mláto anebo cosi nevonného jedí než trávu.

Kdož uměním a učením pohrdá, jest podoben k tomu, kterýž by chtěl sukně, kabáty etc. sobě i jiným šíti, avšak krejčovského řemesla by neuměl, jemu se učiti nechtěl, ale je haněl a potupoval, Mnoho-li by takový mudrák provedl, kdo tomu nerozumí? A ten, kdož by tomu nekrajčímu dal šaty dělati, pohrdna jinými krajčími dobrými a umělými, jak by na tom mnoho získal? Zvěděl by tudíž! Leč by snad na to přišlo, že by všickni krajčí umělí a v řemesle tom zvyklí se zbláznili vztekli, tak, že by každému, kdož by jich užívati v čem chtěl, jedné škodu činili. Tuť by se musil člověk jinam obrátiti a se, jakž by mohl, opatřiti. A tak snadné jest viděti, kdožkoli prostředky služebnými od Boha danými a zřízenými drze a marně pohrdá, Že velmi hrubě fantuje. Ano sám Bůh prostředků užívati rozkázal při dělání stánků, archy etc. a ukázal zejména na ty, kteréž on sobě k tomu dílu vyvolil a duchem umění potřebného obdařil. A téžť i podnes ví Pán, koho a které k čemu vzbuditi a jakými příčinami je sobě v tom neb jiném vycvičiti, a to ne patrně světu, protož i bez patrných jemu divů a zázraků, jichž nyní čas není.

Na ty pak řeči některých lidí bezpotřebné, t. že by učení lidé byli příčina zavedení a že by se bylo potřebí báti učených, aby v Jednotě téhož nezpůsobili, na to není potřebí široké odpovědi. Mluví takoví lidé lecos, čemu nerozumějí a o čemž nevědí. Kdyby měli to ukázati, kdy se stalo zavedení, skrze které lidi, jak to vše šlo, která osoba čím tím byly neb nebyly vinny, učení-li byli či neučení: nevěděli by kam se díti, mlčeti by museli s hanbou, leč by se toho na někom učeném doptali. Ale když by se doptali pravdy, tedy by jistě byli zahanbeni. Nebo jinak by se našlo, nežli jejich marné a všetečné řeči ukazují, Čehož není nesnadné světle prokázati, když by koli potřeba byla.

A byl pak i tak bylo, jakž oni praví, což by tím vinno bylo umění, totiž že by umělí lidé zle umění užívali? Ano někdo moci světa od Boha sobě svěřené zle užívá, když maje zlé trestati a ochraňovati dobré, i trápí dobré a lotry ochraňuje, proto-liž by pak moc světa zlá byla? A pohleďme k nejprvnějšímu zavedení, skrze koho se stalo, učený-li čili leik příčina jeho byl?, (totiž první otec náš a mátě/. Jaké při Adamovi umění bylo, kterak velmi osvícený byl, z přivlastňování jmen rozličným tvorům snadně se viděti muže. A zase kdož jest jej učily však tehdáž mistrů a kolejí nebylo. Byl tedy leik. A poněvadž Bůh sám jemu takové veliké světlo a známost umění byl přistvořil, tedy snad Boha někdo viniti bude, že tak umělého učinil Adama? A duch Páně praví, že všecky věci stvořeny byly velmi dobré, tedy i umění, a tak ^ hanino býti nemá.

Jednota naše, kudy by byla na zavedení přišla před šedesáti lety a víc, by byl sám Pán Bůh na retuňk nepřispěl, o tom B. Vavřinec Krasonický nemálo napsal, ano i jiní někteří. Jistě ne skrze učené ani příčinou umění, ale skrze lelky a příčinou jejich v pravdě Boží neosvícení a malátnosti etc. A to bylo dvakrát a při dvojích věcech 1. zlých skutcích, 2. zlých a falešných smyslích. Ale obému tomu Pán Bůh vstříc vyšel. Hádej skrze koho? Jistě ne skrze lelky, ale předně skrze učené a pobožné ( nebo umění bez pobožnosti jest jako meč v rukou blázna/. Než nechci o tom mnoho mluviti y na sepsání stará a těch věcech se odvolávám.

Budoucího v Jednotě co by bylo, příde-li na zavedení čili nepříde a skrze učené-li čili leiky, poněvadž nejsem prorok ani syn proroků, nevím to předpovídati neb prorokovati: neposlal mne k tomu a s tím Pán. Avšak poněvadž někteří se toho, též nemajíce duchů prorockých, obávají, povím i já, co mi o tom na mysl týž i týž přichází. Summou nebojím se toho, aby učení a pobožní muži příčinou zavedení Jednoty býti měli, než spíše bych se bál, aby lidé vysokomyslní, zhloupa hrdí, o sobě mnoho víc než náleží myslící, neústupní, nepokojní, nových věcí začínatelé, velikého jména žádostiví, sebe sami jako modlu zvelebující, dobrých, pokojných a svatých trapiči dále mlčím, ti aby Jednoty nezavedli a nějaké hrozné pokuty Boží neuvedli jako David, když lid sčísti byl kázal etc. Tohoť bych já se bál a skůro již i bojím. „Vypadla pejcha z nebe, nepůjde tam zase,“ obecné přísloví jest. A bůh že se pyšným protiví, již nás tomu zkušení dávno naučiti mělo.

Protož s B. Lukášem starým já smýšlím. On tak napsal; „Budou-li zprávcové v Jednotě státi v pravdě a v jednomyslnosti, že Pán Bůh tomu lidu žehnati bude etc.“ A summou, dokudžkoli na ta místa (t. uořadů, zvlášť předních) nepodejde, svět, tělo, Antikrist, ale duch Kristů je držeti bude, dotuď jest dobře. Než jakžť by po odjití skrze smrt dobrých, věrných, upřímných, učebných neb neučených na ta místa se dostali hovada, svých věcí hledající, bez svědomí lidé, buď hloupí, nevycvičení nebo chytří, lstiví, opatrností světa, a ne Božích plní etc., učení nebo neučení, tuť by jistě běda bylo po Jednotě! Bylo by tedy potřebí ne toho, abychom se učených a umění báli a z beránků špalků nadělati chtěli, ale raději abychom, vrátní ode Pána zřízení jsouce, hleděli pilně, koho a s jakým duchem k uořadům nižším i vyšším pouštíme, a které k tomu zdaleka a jak strojíme, co sobě a proč při nich libujeme neb nelibujeme, jaká při tom při všem naše snažnost, bedlivost, práce i věrnost Páně a Jednotě jest. Pánť se na všecko dívá. On račiž oči naše osvítiti, abychom v stínu smrti nezhynuli!

Amen, amen.

Až potud nyní dosti. Něco někdy potom více, bohdá, až uzrá.

J. B. 1567 febr. 18 in horto.