www.sandragon.cz - e-shop s potřebami pro restaurátory a taky jsou tam nějaká moudra o materiálech.
 - D:\222\id32402\ve(2da\pr(2i(1rodni(1_ve(2dy\chemie\chemicky(1_pru(7mysl\barviva\pigmenty
 - D:\222\id32402\ve(2da\pr(2i(1rodni(1_ve(2dy\chemie\fyzika(1lni(1_chemie\rozpous(2te(2ni(1
 - http://geologie.vsb.cz/loziska/suroviny/pigmenty_barviva.html
   Barvy: Dějiny barev - Zuzana Kubínková © 2004
http://www.webexhibits.org/pigments/intro/pigments.html - pigmenty a barvy
http://en.wikipedia.org/wiki/Kumkum


Pigmenty

pigment
Látka užívaná k barvení, nerozpustná v tekutině, ve které se používá.
Příkladem jsou vodové barvy krycí.

barvivo
Látka užívaná k barvení, rozpustná v rozpustidle, ve kterém se používá.
Příkladem jsou vodové barvy anilínové.

plnivo
Látka užívaná k vytváření nátěrové hmoty

barva
barva předmětu

nátěrová hmota
medium pro zbarvení povrchu předmětu - běžně obsahuje:
  - pigment - dodává barevný odstín
  - plnivo - dodává objem a kryvost
  - aktivní složky - dodávají další vlstnosti - ochranu proti korozi, ochranu proti mikroorganizmům
  - pryskyřice - pojí výše uvedené složky tak, aby vytvořily nátěrový film
  - ředidla - ředí výše uvedené složky tak, aby bylo možno nátěr nanášet

lak
neobsahuje pigment ani plnivo

email
je určen jako svrchní vrstva nátěru. Vyžaduje se po něm odolnost proti opotřebení a dobrý vzhled nátěru.

antikorozní pigmenty
 

barevné pigmenty
 



Pigmenty
 

PLNIVA
Kaolin Al2(Si4O10)(OH)2.3Mg (OH)2  1.553–1.570 0.005
Sádra CaSO4H20 1.521–1.530 0.009
Křemelina SiO2 .nH2O 1.4 0
Křemen SiO2 1.553–1.554 0.01

BĚLOBY
Křída (kalcit) CaC03  1.486-1.658 0.172
Kostní běloba CaC03. Ca3(PO4)2 1.65 0.005
Olovnatá běloba 2PbCO3.Pb(OH)2 1.94–2.09 0.15
Barytová běloba BaSO4 1.634–1.646 0.01
Zinková běloba ZnO 2.013–2.024 0.016
Titanová běloba TiO2 2.62–2.90 0.28 - anatasový a rutilový typ

Litopon
směs sirníku zinečnatého ZnS a síranu barnatého BaSO4 v poměru 30:70

ŽLUTĚ
Masikot PbO 2.51 0.2
Neapolská žluť Pb(SbO3)2.Pb(SbO4)2 2.01-2.28 0
Olovnato-cíničitá žluť I 2PbO.SnO2 2.9–3 asi 1
Olovnato-cíničitá ž. II 2PbO.SnO2.SiO2
Auripigment As2S3 2.4–3  0.6
Žluté a hnědé hlinky oxidy železa a křemičitany  limonit 2.0–2.1 goethit 1.26 - 2.3 0
Chromová žluť  PbCrO4.PbSO4 2.29-2.66 0.37
Zinková žluť ZnCrO4.4Zn(OH)2 1.84 - 1.94 0.1
Aureolin K3(Co(NO2)6) 1.72-1.76 0
Barytová žluť BaCrO4

ČERVENĚ
Rumělka  HgS 3.4–3.8 0.33
Minium Pb3O4 2.42 asi 0.2
Klejt PbO 2.7 0.13
Realgar As4S4 about 3 0.166
Chromová červeň PbCrO4.PbO 2.42–2.7 0.28
Železitá červeň Fe2O3 2.95–2.74  0.21
Kadmiová žluť, oranž a červeň CdS, CdSe 2.5 0.023

MODŘE A VIOLETI
Ultramarín Na8-10(A16Si6O24)S2-4 1.5 0
Smalt CoO.SiO2 1.49– 1.5 0
Azurit 2CuCO3.Cu(OH)2 1.73– 1.88 0.108
Pruská modř Fe4(Fe(CN6)3 1.56–1.57 0
Kobaltová modř CoO.Al2O3 1.7 0
Kobaltová violeť  Co2(PO4)3 1.65–1.79 0.14
Manganová violeť
Egyptská modř CuO.SiO2.CaO 1.605–1.63 0.031
Coelinova modř CoO.SnO2  1.84 0

ZELENĚ
Malachit CuCO3.Cu(OH)2 1.665–1.909 0.25
Měděnka a verditery Cu(CO3)1,2.nH2O 1.5–1.7 0.014–0.03
Země zelená Fe(OH)2.Mg(OH)2.Al2O3.SiO2 1.6–1.7 0.014-0.03
Chryzokol  CuSiO4.2H2O 1.45–1.55
Kobaltová zeleň CoO.ZnO  1.9–2 0
Svinibrodská zeleň 3Cu(AsO2)2.Cu(CH3COO)2 1.71–1.78 0.07
Chromoxid tupý Cr2O3 2.5 about 0.01
Chromoxid ohnivý Cr2O3.H20 1.76–2.1 0.3

HNĚDĚ
Kaselská hněď
Umbra přírodní
umbra pálená
Pruská hněď
Bistr

ČERNĚ
Břidlicová čerň - mletá černá břidlice
Grafit (Havraní stříbro)
Železitá čerň -
Révová čerň
Lampová čerň (saze)
Manganová čerň MnO2
Pařížská čerň (kostní čerň)
 
 
 
 


Převzato z http://www.sandragon.cz/recepty

Nejstarší modře
Článek vyšel v časopise Spektra III. a IV., Praha 2000

Mezi barvami  použitými na raných výtvarných dílech měly modře zvláštní postavení.  K vysvětlení postačí rekapitulace běžně přístupných přírodních zdrojů. Sedimentární hlinky pigmentované sloučeninami železa mají barevnost žlutou, červenou, hnědou, případně našedle zelenou. Rostlinná barviva tuto škálu sice rozšiřují o skupinu červenofialových až modrofialových anthokyanových barviv, ke kterým patří borůvky, černý bez a další barviva, ale brilantních modří je mezi nimi málo. V Evropě se používal k barvení modrých látek, kůží a posléze i ke knižní malbě lakmus, boryt,  a posléze z Indie dovážené indigo.  Tato barviva jsou však omezeně stálá, pro nástěnnou malbu nepoužitelná, a i v deskové malbě se vyskytují  málo. K nejstarším stálým pigmentům, které se v nezměněné podobě zachovaly dodnes, patří tři modře vyznačující se krásným odstínem: caeruleum, azurit a ultramarin. Byly to barvy ve své době nenahraditelné a vysoce ceněné.

Antická modř
Při chronologickém postupu bychom se měli nejprve zmínit o první umělé modré barvě,  antické modři zvané caeruleum (nebeská modř). Tato modř přes svůj název není vynálezem Řeků ani Římanů, ale pochází z doby mnohem starší. Její nazelenalý tyrkysový odstín je znám nejen z pompejských nástěnných maleb, ale i z Egyptských památek a Babylonské keramiky. Tato sklovitá modř připravovaná tavením měďnaté rudy s křemičitým pískem a vápencem se používala jako glazura i jako mletý pigment nanášený s pojivem.  Ještě v 19. století, dříve než začala být v archeologii důsledně používána chemická analýza, byla tato modř považována za kobaltové sklo, které však přišlo do Evropy daleko později. Intenzivní zkoumání nejstarších pigmentů, které bylo spojeno s vykopávkami v Pompejích i s oživeným zájmem o historii, vedlo nejprve ke správnému určení této modře a nakonec i k rekonstrukci technologie její výroby. Výsledkem bylo, že na konci 19. století se na trhu s malířskými barvami opět objevila "pravá" antická modř, jejíž odstín se dodnes různým způsobem imituje.

Azurit
Azurit, sytá modř lehce nazelenalého odstínu, se připravuje ze stejnojmenného minerálu, který se nachází v četných ložiscích po celém světě. Je to zásaditý uhličitan měďnatý 2CuCO3.Cu(OH)2 , který vzniká jako produkt koroze v horninách obklopujících ložiska mědi. Bývá smíšen i s dalšími minerály vzniklými z mědi zvětráváním, například se zeleným malachitem, na který ve vlhkém prostředí samovolně přechází. Samotný minerál má hluboce modrou barvu, jejíž odstín může být až nafialovělý. Třený pigment bývá o něco světlejší a při použití s pojivem se začíná prosazovat mírně nazelenalý odstín, jímž se azurit liší od ultramarinu. Tento barevný tón vyniká zvláště na světlých podkladech nebo ve směsích s bělobou.

S použitím azuritu se setkáváme ve všech kulturách po celém světě. Jeho krásné barevnosti se využívalo při výrobě šperků i v různých technikách malby.  Vzhledem k tomu, že nebyl tak drahý, jako jiné modré kameny, nahrazoval se jím sodalit i lapis lazuli.  Dobové řemeslnické příručky proto varují před napodobeninami a uvádějí některé zkoušky pravosti těchto cennějších a dražších kamenů. Využívalo se při nich jednak toho, že azurit je poměrně měkký, snadno se rýpe i drtí, jednak jeho malé stálosti k žáru, ve kterém ztrácí modrou barvu a hnědne přeměnou na oxid měďnatý.

V Evropské malbě se s azuritem setkáváme od raného středověku a mizí až od poloviny 17. století, kdy byl postupně nahrazen syntetickými pigmenty. Je však možno se s ním setkat až do počátku 19. století. Nacházíme jej na nástěnných malbách, závěsných obrazech i na polychromii plastik a dřevěného mobiliáře. Přes to, že se používá poměrně hrubě třený, našel své uplatnění i v knižní malbě.

Tento pigment má malou kryvost, zvláště je-li pojen olejem, byl proto používán v závěrečných lazurních vrstvách, nebo, měla-li být vrstva kryvá, ve směsi s jinými pigmenty, hlavně s olovnatou bělobou. Setkáváme se s ním na malbě nebe, oděvů, v zelených směsích i v bledých tělově zbarvených odstínech (inkarnátech).
Díky velké oblibě azuritu bylo podniknuto mnoho pokusů vyrobit jej uměle. Od antických dob bylo známo, že je možno připravit modrou variantu měděnky, která je svým složením azuritu velmi podobná. Tyrkysově modré odstíny měděnky v barevném účinku podobné azuritu se používaly k nástěnné malbě již ve středověku a zásaditý uhličitan měďnatý pod názvem modrý verditer  nebo horská modř se vyráběl v Německu od poloviny 17. století.  Žádná z uvedených barev ale nedosáhla stálosti krystalického azuritu, protože uvedené náhražky jsou velmi jemnozrnné a rozsáhlý otevřený povrch je značně reaktivní. Všechny měděnky a verditery se proto snadno rozpouštějí v olejovém i temperovém pojivu a povrchově černají reakcí se sloučeninami síry obsaženými ve vzduchu (vznik sulfidu měďnatého). Uspokojivě azurit nahradila až moderní kobaltová modř, která je nesrovnatelně stálejší, než všechny měďnaté barvy.

Ultramarin
Tato vzácná barva kdysi vyvažovaná zlatem dostala svůj název podle cesty, kterou se dostávala do Evropy - ultra marine čili přes moře. Již z toho je zřejmé, že se v Evropě ložiska lapisu lazuli, minerálu, ze kterého se ultramarin připravuje, nevyskytují. Až do 19. století se ultramarin dovážel z Persie (z oblastí náležejících dnešnímu Afghánistánu), teprve později z  Číny a  z nalezišť na Bajkale.  Lapis lazuli  měl pověst magického kamene, ať již pro svůj tajemný původ v horách Orientu, či pro svůj vzhled připomínající noční nebe se zlatavými hvězdami pyritu, mylně považovaného za zlato.

Složení a struktura tohoto kamene dlouho odolávala vědeckému výkladu. Bylo známo jen to, že neobsahuje žádné barevné soli kovů. Až ve 20. století byla popsána jeho hlinitokřemičitanová krystalická mřížka obsahující  vmezeřenou sulfidickou síru, která je nositelem barevnosti.  Této skutečnosti odpovídá již dávno známá zkušenost, že tento jinak stálý pigment nesnáší kyseliny, včetně obyčejného octa, a odbarvuje se ve chvíli, kdy síra z jeho struktury uniká v podobě smrdutého sirovodíku.

Nejstarší nálezy nástěnných maleb, na nichž se lapis lazuli objevuje, jsou datovány do 7.-9. století AD a jeho výskyt se omezuje na perské památky. Další nálezy spadající do 10. - 15. století byly učiněny na iluminacích arabských rukopisů, z nichž se celá řada nachází v evropských sbírkách. Počátkem 13. století začal být lapis lazuli dovážen do Benátek, jednoho z důležitých center obchodu s Východem. Zřejmě již v průběhu tohoto století byla vyvinuta metoda čištění lapisu, jejímž výsledkem byl intenzivně zbarvený pigment nazývaný ultramarin.

Na všech zkoumaných perských památkách lapis lazuli obsahoval velké množství bezbarvého materiálu,  vápence, který tvoří bílé žilkování kamene. Barva takového pigmentu byla našedlá a zdaleka nedosahovala barevného účinku ultramarinu, jak ho známe z děl starých evropských mistrů. Byla to patrně vynalézavost Benátčanů, které vděčíme za objev toho, že měkký vápenec snadno přilne k pryskyřičnému lepidlu, zatímco tvrdý lazulit (modrá součást lapisu lazuli) se odlepí. Na tomto principu byl založen extrakční postup, který se beze změn zachoval po dlouhá staletí. Jeho základem je lepivé těsto složené z pryskyřice, vosku a oleje, do kterého se třený pigment zapracuje. Těsto se pak hněte dřevěnými špachtlemi v roztoku louhu. Zatím co se modrý pigment uvolňuje a sedimentuje u dna, částice vápence zůstávají v těstě.

Takto složitě získaný pigment měl nádhernou hluboce modrou barvu, kterou se náležitě šetřilo. Cennini ji doporučuje na plášť Krista a Panny Marie, pro které se tak vzácný materiál hodí. Bylo ovšem běžné podkládat ultramarin azuritem nebo dokonce šedí či zelení a využívat jej jen jako závěrečnou lazurní vrstvu. Ultramarin ovšem nacházíme stejně jako azurit v malbě nebe i v barevných směsích. Přesto, že má slabší kryvost a používal se proto hrubě třený, v období baroka se vyskytuje i jemnozrnný v chladně odstíněných směsích s železitými hlinkami.

Pokus o syntetickou náhradu ultramarinu byl, na rozdíl od azuritu, úspěšný.  První syntetický ultramarin vznikl náhodou, jak to popsal v roce 1787 Goethe při návštěvě Sicílie, díky nečistým surovinám na stěnách pece na kalcinaci sody. Navzdory tomuto náhodnému úspěchu byl vývoj průmyslové technologie zdlouhavý a ztroskotával na neznámém složení ultramarinu. Francouzská akademie považovala tento úkol za hospodářsky natolik významný, že vypsala cenu na vyvinutí výrobního postupu. Získal ji až v roce 1828 J.B.Guimet, patent však přihlásil zároveň C.G.Gmelin v Tübingen, což vedlo k vleklým patentovým sporům. Od roku 1830, kdy oba zahájili výrobu, byla Evropa zaplavena levným syntetickým ultramarinem, který rychle vytlačil přírodní surovinu.

Smalt
Smalt, kobaltové sklo zvané také šmolka, je nejstarší kobaltnatý pigment. Nepleťme si ho však se šmolkou na fasádách moravských chalup, tímto modrým pigmentem byl v minulém století umělý ultramarin.

Za vynález smaltu zřejmě vděčíme starým Číňanům, kteří jej používali  již v 11. stol. k dekorování porcelánu. V Evropě se objevuje až na počátku 15. stol.  Výrobu smaltu používaného jako glazura na porcelán poprvé popisuje řemeslnická příručka vydaná r. 1470 v Míšni. Během krátké doby se však drcené modré sklo ujalo jako v olejomalbě, tak při polychromování dřeva, a stalo se jedním z typických pigmentů baroka.

Kobaltová ruda, jedovatý arsenid kobaltu, se těžila ve středověku v Sasku a Harzu. Horníci dobře znali její otravné účinky a při práci v dole se chránili před prachem koženými oděvy, dokonce i koženými maskami, pod které si uvazovali plátěnou roušku.  Ani to je však nedokázalo trvale chránit a není divu, že podzemní chodby v jejich fantazii zaplnily skřítkové a nečistí duchové, kteří jim škodili. Tyto představy nebyly ve své době ničím zvláštním. I příkladně střízlivý autor, jakým byl znalec důlního řemesla Johan Bauer zvaný Agricola, jedním dechem jmenuje sesuvy půdy, jimž se bráníme výdřevou, zátopy, jimž se bráníme čerpadly a důlní duchy, proti kterým zabírají modlidby a půst. Podle jednoho z takových skřítků zvaného Kobold nebo Kobolde dostal nakonec kobalt, v novověku izolovaný z arsenidové rudy, svoje jméno.

Abychom však předky nepodceňovali, souvislost kobaltové rudy s arsenikem a jinými sloučeninami arsenu byla alchymistům dobře známa.  Můžeme se o tom dočíst v mnoha spisech včetně velmi dobrého popisu vlastností těchto sloučenin.  Příkladem didaktického zpracování je nabádavý hlas ducha arsenu z českého manuskriptu: Mému jménu říkají z hutí dejm, jsem jedovatý a mám zlý šmak...mohu metalům mnoho posloužiti a mohu lidi i hovada kulírovat i nemoc přivésti. Ustoj mě dobře a měj pozor, aby ses ke mně dobře choval, sice jsem jed a zůstanu jed.

Ten z hutí dejm vystupoval ze sklářských pecí na přípravu barevné frity. Ruda plavením zbavená hlušiny se tavila s křemičitým pískem na tzv. cafru (od saflor, červené barvivo), která měla červenofialovou barvu. Při této operaci většina arsenu unikala v podobě těkavého arseniku dlouhým kouřovodem, který byl vyveden mimo lidská obydlí. Při druhém tavení již získalo sklo modrou barvu a zpracovávalo se dále mletím a plavením.

Tento hrubě zrnitý pigment se vyznačuje nebesky modrou až modrofialovou barvou (podle koncentrace rudy ve výchozí směsi) a používal se po dlouhou dobu ve všech technikách s výjimkou akvarelu a knižní malby. Vyznačuje se malou kryvostí a velkou stálostí. Přestal se používat až okolo roku 1800, kdy jej nahradila novodobá kobaltová modř a syntetický ultramarin.


Převzato z http://www.sandragon.cz/recepty

Identifikace pigmentů